Comments
Description
Transcript
thesis - Theses
FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘEKLAD POVÍDKY NAKAGAMIHO KENDŽIHO „MRAČNÁ HORA“ S DOPROVODNOU ANALÝZOU Magisterská diplomová práce Olomouc 2013 Miroslav Kouřil KATEDRA ASIJSKÝCH STUDIÍ FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘEKLAD POVÍDKY NAKAGAMIHO KENDŽIHO „MRAČNÁ HORA“ S DOPROVODNOU ANALÝZOU Magisterská diplomová práce The translation of the short story by Nakagami Kenji “The Cloud Mountain” and its analysis Miroslav Kouřil Japonská filologie – Anglická filologie Vedoucí práce: Mgr. Sylva Martinásková Olomouc 2013 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a jen s použitím uvedených pramenů a literatury. V Olomouci dne 11. 4. 2013 Děkuji Mgr. Sylvě Martináskové za vedení této diplomové práce, její cenné připomínky a čas, který mi věnovala. Za pomoc s interpretací některých obtížných pasáží v textu mé poděkování patří také následujícím lidem: Okamoto Sarině, Nakajovi Júdžimu, Jamamotovi Takuovi, Nikodému Karolakovi a dalším. Ediční poznámka V práci je používáno japonského způsobu psaní jmen a osob, to znamená, že příjmení je uvedeno na prvním místě a osobní jméno na místě druhém. Příjmení, která nejsou českého původu, uvádím v nepřechýleném tvaru. Diplomová práce i překlad se rovněž přidržují české transkripce japonštiny s výjimkou bibliografických citací dokumentů napsaných v anglickém jazyce, ve kterých je zachována původní transkripce. U japonských místních jmen či podstatných jmen obecných, která mají český přepis pevně určen pravidly českého pravopisu, se text drží tohoto přejatého tvaru. Japonské výrazy v latince jsou psány kurzívou, přímé ukázky z původního textu povídky jsou citovány ve znacích a doprovázeny překladem. Pokud je třeba, uvádím význam či český ekvivalent japonských výrazů v uvozovkách. Není-li v poznámce uvedeno jinak, je veškerý text vytvořen na základě vlastního překladu autora této práce. Obsah Úvod............................................................................................................................................ 1 1. Překlad .................................................................................................................................... 3 2. Autor a jeho dílo ................................................................................................................... 22 2.1 Nakagami Kendži ........................................................................................................ 22 2.2 Příslušnost k menšině burakumin ................................................................................ 25 2.3 Literární odkaz ............................................................................................................. 27 3. Teoretická příprava ............................................................................................................... 29 3.1 Tematické shrnutí povídky „Mračná hora“ ................................................................. 29 3.2 Fáze překladatelské práce ............................................................................................ 31 4. Stylistická rovina .................................................................................................................. 34 4.1 Textová ekvivalence .................................................................................................... 34 4.2 Narativní forma ........................................................................................................... 35 4.3 Opakování lexikálních jednotek .................................................................................. 37 4.4 Formálnost jazyka ....................................................................................................... 39 5. Lexikální rovina .................................................................................................................... 42 5.1 Lexikální ekvivalence .................................................................................................. 42 5.2 Označení postav........................................................................................................... 43 5.3 Místní názvy ................................................................................................................ 45 5.4 Odlišnost kulturního prostředí ..................................................................................... 46 5.5 Přirovnání .................................................................................................................... 50 5.6 Onomatopoeia.............................................................................................................. 52 6. Syntaktická rovina ................................................................................................................ 57 6.1 Skladba souvětí ............................................................................................................ 57 6.2 Souvětí v překladu ....................................................................................................... 59 7. Jazyk v dialozích ................................................................................................................... 63 7.1 Překlad dialektu ........................................................................................................... 63 7.2 Dialektismy v povídce ................................................................................................. 66 7.3 Dětská řeč .................................................................................................................... 72 7.4 Vulgarismy .................................................................................................................. 74 Závěr ......................................................................................................................................... 78 Příloha – původní text ............................................................................................................... 81 Anotace ..................................................................................................................................... 93 Annotation ................................................................................................................................ 94 Summary ................................................................................................................................... 95 Prameny a použitá literatura ..................................................................................................... 97 Úvod Donese se po smrti můj hlas k lidem, kteří stále žijí? Donese se k lidem, kteří si přečtou mou knihu?1 Tato diplomová práce obsahuje překlad povídky japonského spisovatele Nakagamiho Kendžiho (1946 – 1992) 雲山 (Unzan, „Mračná hora“) z japonštiny do češtiny, následovaný analytickým rozborem původního textu společně s komentářem postupu při jeho překladu. Povídka byla původně publikována roku 1976 ve sbírce 蛇淫 (Dža´in, „Oplzlost“), překlad vychází z verze vydané v roce 1996 tokijským vydavatelstvím Kódanša (viz příloha). Vzhledem k tomu, že se Nakagami v zahraničí řadí spíše mezi méně známé japonské spisovatele a žádné z jeho děl zatím nebylo publikováno v českém jazyce, mým cílem bude rovněž prostřednictvím překladu čtenáře seznámit s osobou autora, jeho životem a především dílem. Proto samotné analytické části bude předcházet i část literárně-teoretická, ve které se budu věnovat společenskému a biografickému kontextu, jehož znalost je důležitá pro pochopení některých dílčích témat v povídce a motivace jednotlivých charakterů, stejně jako zasazení povídky do kontextu autorovy tvorby. Následná analýza pak bude pro větší přehlednost rozdělena do několika dílčích kapitol podle jednotlivých rovin (stylistická, lexikologická a syntaktická), které jsem volil na základě těch nejdůležitějších překladatelských otázek, se kterými jsem se potýkal při překladu japonského textu do češtiny. Komentář se opírá o poznatky z odborné literatury o lingvistické teorii a metodice překladu. S přihlédnutím k charakteru výchozího jazyka a výrazové náročnosti původního díla budu ke komentáři přistupovat i z obecnějšího hlediska a na začátku každé kapitoly nejprve vysvětlím, jakým způsobem jsem se rozhodl při překladu postupovat s přihlédnutím k odborné literatuře, a poté přistoupím k rozboru některých vybraných problematických pasáží nebo výrazů. Protože v češtině místy docházelo k jistému 1 Nakagami Kendži, Misaki (Tókjó: Bungei šundžú, 1994) 267. 1 významovému posunu, pokusím se vždy vysvětlit svou motivaci při výběru vhodných funkčních ekvivalentů. V části o stylistice se obecně zaměřím na to, jakým způsobem autor buduje strukturu textu a jaké jazykové prostředky při tom používá, následující lexikální část se bude věnovat konkrétním problematickým výrazům a jejich ekvivalentům, které jsem v překladu zvolil. Tématem syntaktické části pak bude strategie při překladu osobité skladby vět, která výchozímu textu dodává specifické estetické hodnoty, přímý překlad by ale vzhledem k velkému množství jednoduchých vět působil nepřirozeně. Poslední kapitola přiblíží hovorový jazyk, který postavy používají v dialozích, s důrazem na kansaiský dialekt, přičemž osvětlí problematiku převodu nářečí do cizího jazyka. Překlad samotný sice tvoří přílohu práce, je ovšem umístěný přímo za úvod vzhledem k tomu, že literárně-teoretická i analytická část z něj vycházejí. Mým cílem je vedle prezentování výsledné české verze povídky popsat i proces překladu, přičemž mi jako výchozí bod slouží tři etapy popsané Jiřím Levým v Umění překladu. 2 1. Překlad Mračná hora Když přejeli přes řeku, rychlík pokračoval v cestě podél pobřeží a za borovým lesem se rýsovala hladina moře. Zatímco manželka s hlavou opřenou o okno nepřítomně pozorovala dceru, on vytáhl z vnitřní kapsy kabátu peníze. Přepočítal všech 200 000 jenů a zjistil, že má navíc ještě 13 000, které zbyly z částky, co si půjčil na firemní průkaz. „Jestli začne pršet, bude pořádná zima,“ řekla žena nesměle. „Nemel kraviny, buď je ti zima, nebo vedro,“ obořil se na ni. „Na,“ podal jí 100 000 a zbytek opět schoval do kapsy. Pohlédla na něj. „Dělej, vem si to. Musel sem zahrát pořádný divadlo, abych ty prachy dostal.“ „Jako na ruku?“ Částku od něj vzala a strčila ji do kabelky. „Nano, až někde narazíme na obchod, koupím ti džusík, jo?“ otočila se k dcerce. „Buď tak hodná a opírej se prosím tě o tatínka, mamince už zas není dobře.“ Dcera přikývla a položila hlavu do otcova klína. V rukou svírala dětskou přikrývku z tenkého letního materiálu s obrázkem pandy, kterou zdědila po starší sestře. Ať jeli kamkoliv, měla ji stále u sebe. Dříve se deku vždy v posteli snažila sestře sebrat, a protože se malé dostatečně nevěnovali, neobešla se bez ní ani teď, i když jí byly už skoro tři roky. Panda začínala ztrácet barvu a matka navíc přikrývku o polovinu zkrátila, takže zvířeti chyběla půlka uší, část předních tlapek i obě zadní. Dcerka se od té doby nikdy nechtěla dotýkat nových lemů se stehy od šicího stroje. Ke tváři si neustále tiskla původní okraje, které už byly celé špinavé, rozpárané a ztvrdlé od zaschlých slin. Přejel dlaní přes stopy po stroji, ale malá byla ve střehu. „Ne!“ Přísně mu ruku odstrčila, uchopila jeden z ušmudlaných rohů a upravila ho nasliněnými prsty. Pak si přikrývku opět přitiskla k obličeji a začala si cumlat palec. Oči upírala na matku, která mezitím otevřela 3 kabelku a prohlížela si fotografii ze zoologické zahrady. Obě dvě dcery na ní stály před velikým slonem. „Asi pěkně zmokneme,“ prohodila zase. „Přestaň s tím!“ Zvedla hlavu a on si všiml, jak je pobledlá. Přišlo mu, že v jejích očích zahlédl odraz své vlastní tváře, a rychle se otočil za sebe, aby pohledu uniknul. Za oknem bylo zamračeno a kousek od nich jeden za druhým ubíhaly nízké kopce, jejichž srázy byly zahaleny do namodralé mlhy. První zastávkou rychlíku na trase z jeho rodného Šingú bylo město, které bylo oblíbenou turistickou destinací. Popohnal manželku a začal dceři obouvat boty. Pak jí pomohl obléct si objemnou červenou bundu koupenou v obchodní pasáži v Nagoji. Malá byla ještě ospalá a sotva se držela na nohou, proto si ji vzal do náruče, zatímco žena sbalila její přikrývku do papírové tašky na dárky. „Deku, deku!“ protestovala dcera hlasitě. „Ještě počkej,“ řekl manželce. Ta si ho nevšímala a z police na zavazadla sundala dvě cestovní tašky. Přestože měli koupený lístek až do Tokia, když se ozval signál, že se vlak každou chvíli rozjede, spěšně vystoupil z vagónu s dcerou v levé ruce a jednou z tašek v pravé. Manželka se belhala za ním se zbývajícími zavazadly. Na nádraží dcerce z papírové tašky vrátil přikrývku a žena vytáhla několik dárků, které strčila do skříňky v úschovně. Z růžového cestovního vaku do tašky poté přendala náhradní dětskou bundu, kalhoty a svetr. „Nemohli sme tu takový oblečení koupit?“ „Ale…“ podívala se na něj. „Včera jsem ho vyprala, jinak by to vašim mohlo být divný.“ Podřepla si a začala do skříňky cpát obě velké tašky. Námahou přitom ztěžka dýchala. 4 „Dej mi to.“ Postavil malou, která pevně svírala přikrývku a znovu si začala cumlat prst, na zem. Jakmile nahlédl do skříňky, bylo mu jasné, že se kvůli dárkům vzadu vejde dovnitř už jen jedna taška. Jenomže ty mohli klidně vyhodit, neměli v plánu je někam brát s sebou. Příliš dlouho zamčená skříňka bude podezřelá a nějaký údržbář ji nakonec stejně přijde otevřít univerzálním klíčem, aby zkontroloval, co je uvnitř, uvědomil si náhle. K dárkům proto strčil jenom jednu tašku. Tu druhou, v níž bylo nacpané zbývající dětské oblečení, různé kreslící potřeby a mrkev z papíru, kterou ve školce vyrobila starší dcera s úmyslem věnovat ji babičce, dal do skříňky hned nad ní. Klíčky od skříněk nechal ženě. Dcera stála a s prstem v puse hleděla na otce. Deku si unaveně přidržovala tak, že se její spodní okraj válel na chodníku. Prozatím se rozhodli zajít někam najíst a vybrali si tradiční restauraci hned před nádražím. Vchod zdobila zástěna oznamující, že je právě otevřeno. Uvnitř bylo kvůli plynovému ohřívadlu nepříjemně dusno. „Co si dáme?“ Žena si pročítala nabídku jídel pověšenou na stěně a potom se obrátila na malou, která seděla vedle ní s přikrývkou v náručí. „Naně asi něco s rýží. Chceš kuřátko s rýží, nebo si s maminkou dáš rýži s masem a vajíčkem?“ „Džus!“ Se smíchem se otočila k němu. „Vidíš, nezapomněla, co jsem předtím říkala.“ On si objednal pivo a sledoval, jak manželka krmí dceru lžičkou, o kterou poprosila obsluhu. Musel uznat, že si jsou vážně podobné, jak lidé často říkávali. Dcerčiny tváře byly zality jasnou červení. Zatímco upíjel pivo, otevřel noviny, na jeho vkus v nich ale bylo příliš málo sportovních článků. Servírky ve středních letech se zeptal: „Jak dlouho je to odsud pěšky k moři?“ Když mu odpověděla, že pobřeží je hned za rohem, docela ho to překvapilo. Ve vzpomínkách z dětství to od nádraží k pláži trvalo vždy docela dlouho. 5 Manželka ho upřeně pozorovala. „Co je?“ obořil se na ni. Vždycky se mi snažíš číst myšlenky, nadával jí v duchu. Připadalo mu, že z dáli slyší šumění mořských vln. Žena dál dceři lžičkou podávala rýži se šťávou z masa, ale sama zatím nic nejedla. „To je dobrota, že?“ „To je dobrota, že?“ opakovala po ní malá. Její tělíčko bylo v objemné bundě skoro dvojnásobně velké. Všimla si, že na ni teď zírá on. „Říkala jsem si, že bych si taky něco dala, ale nějak mě tlačí na hrudníku. Asi ranní nevolnost, nevím.“ „Nemel zas hovadiny,“ odsekl a poté si objednal poslední pivo. Když vyšli ven, vydali se přímo k moři. Na pláži foukal tak silný vítr, až se manželka s dcerou v náručí musela přikrčovat. Vlny se s mohutným vzdouváním opakovaně tříštily o pobřeží a při nárazu se měnily v bílý příboj, který omýval písek na pláži. „Kdyby teď pršelo, vlny by šplíchaly až sem,“ řekla a upravila si kabát. Výraz v její tváři přes dcerčinu hlavu neviděl. Zastavili se a všichni tři na chvíli bez hnutí hleděli na vlnící se moře. Ucítil, jak se mu pomalu vzdouvají kalhoty, a začíná dostávat erekci. Podobný pocit ještě nikdy nezažil. Rozbušilo se mu srdce – Co kdybych je obě zabil, teď a tady? Tohle město je koneckonců jenom kousek od místa, kde se narodil a vyrůstal. Mám to udělat, ptal se sám sebe, ale ne, nešlo to, byl příliš nervózní. V ústech cítil hořkou pachuť toho, o čem ještě před chvíli uvažoval. Když se zaposlouchal do šumění vln, vyvolávalo to v něm vzpomínky, jak sem jako malý s rodiči občas jezdíval a chodil na pláž. Na celém pobřeží se nenacházel jediný přístav, kam by pravidelně připlouvaly rybářské lodě, protože odtud moře nebylo dostatečně přístupné, a místní už dlouhou dobu oblast opouštěli. 6 Došli na konec pláže, kde terén začínal stoupat, a v dáli se rýsovaly hřebeny hor. Poblíž nich ležel v písku vrak lodi, jinak však bylo okolí naprosto pusté. Jen opodál zahlédli dvojici, která zřejmě sbírala kamínky. „To ale fouká, taková zima,“ stěžovala si žena sama pro sebe. „Tohle je vlastně poprvé, co Nana vidí moře, ne?“ uvědomila si potom a postavila dceru na zem. Přišel blíž, aby malé nabídl ruku, zvedl ji a ona se na něj podívala. Musím teď v očích mít krvelačný výraz, zděsil se. Dcera byla stále ospalá. „ Najdeme si tu něco na noc?“ navrhl proto. „Vraťme se do Tokia,“ začala žadonit manželka. „Nebo můžeme jet klidně někam jinam, třeba do Ósaky, kamkoliv, kde pronajmem byt. Kdybys mi slíbil, že dostaneš rozum a už přestaneš sázet na ty debilní auta a lodě, nešlo by snad začít znova? Můžeme se mít dobře, když to ještě jednou zkusíme!“ „Vždyť jsme zabili dítě!“ Hlas se mu třásl. „Už se nedá nic dělat.“ Zvedla ze země kamínek. „Byla přece nemocná! Můžu mít další, ještě pořád nejsem stará. Jestli chceš víc dětí, dám ti jich, kolik budeš chtít. Jenom nesmíš propadat zoufalství!“ Zahleděla se mu zpříma do tváře. „Já si myslím, že si celou tu půjčku i s výplatou nerozházel jen za sázení. Sice si milionkrát přísahal, že to není pravda, ale já tuším, že je za tím i nějaká ženská. Jo, a jakmile nevíš kudy kam, tak se hned chceš vrátit domů k mamince a spáchat společnou sebevraždu. Já tomu nemůžu uvěřit! Zkus se raději zase postavit na vlastní nohy!“ „Co to furt plácáš?!“ obořil se na ni a zlověstně se zasmál. „To abys mě raději zabila prvního, dyž tomu nemůžeš uvěřit.“ Moře se vlnilo. „Podívej,“ řekl a natočil k němu dcerku pozorující zrovna něco v borovém lese. Bílé vlny připomínaly květy. Pravidelně se zvedaly jako hrudník člověka, který zhluboka oddechuje, a on chtěl malé tento obraz vrýt do paměti. Už od pradávna se sem 7 nikdo nechodil koupat ani chytat ryby, protože nepřiplouvaly tak blízko k pevnině. Tohle bylo opravdové moře. Na hledání místa k přespání bylo stále ještě příliš brzy. Oba se shodli, že nechtějí působit jako jedni z turistů a na jednu nebo dvě noci jim bude bohatě stačit nějaký hodinový hotel do 3000 jenů. S ubytováním se ale rozhodli počkat až na večer, proto zatím zašli do kina. Když na plátně začala kamera v detailu zabírat bělostnou pleť herečky a na řadu měla přijít milostná scéna, všiml si, jak manželka sedící s podřimující dcerou v náručí vedle něj pláče. „Nebul.“ „No jo,“ zašeptala s přikývnutím. Ve filmu právě hlavní hrdina své partnerce hladil prsa, její ztvrdlé bradavky pak začal dráždit jazykem. „Je tu hrozná zima,“ řekla a zvedla hlavu, aby mohla dál sledovat film, ale stále jí tekly slzy. „Já se chci vrátit,“ spustila znovu. „Ty seš ale otravná.“ Naštvaně si o jedno místo odsedl. I kdyby se do Tokia vrátili, nic dobrého je tam už nečekalo a stejně tak by tomu bylo i v Šingú. Oženil se s ní v době, kdy v břiše nosila jejich zesnulou dceru. Tehdy si myslel, že k ní třeba něco po čase cítit začne, přestože za celý svůj život nedokázal nikoho skutečně milovat. Byl člověkem bez jakýchkoliv snů a cílů. Vzal by si jakoukoliv ženu, hlavně když mu dá dítě. Seznámil se s ní v baru, kde pracovala jako hosteska. Že už něco měla s většinou stálých zákazníků, kteří ji znali pod jménem Saseko nebo Sae, věděl, ještě než si spolu začali. Ženskou chlap stejně nikdy pořádně nepochopí, říkával si tehdy. Pak přišlo první dítě. Tvrdila 8 mu, že ve čtvrtém měsíci už se nedá jít na potrat, ale podle něj to byla pitomost. Svou bývalou přítelkyni k interrupci přiměl i v pátém měsíci. Děloha přece není tak křehká, aby ji pozdní potrat poškodil, myslel si on. Stejně ho ale trochu zajímalo, jak bude jeho dítě vypadat. Lezlo mu na nervy, jak jí neustále tečou slzy. Se vším je konec, jaký smysl má kvůli tomu fňukat? „Nech toho,“ zopakoval. Vzal za ruku dceru, která se právě probudila, a vyšli z kina. Nacházeli se přímo v centru města, kde se k sobě tísnila spousta malých obchůdků. I tady ale bylo z dálky slyšet, jak burácí moře, a on nabýval dojmu, že jsou jím obklopeni. Na chvíli se podívali do obchodu se suvenýry. Okamžitě však vyšli ven, protože se už začínalo stmívat. „To je ale paráda mít takhle blízko moře, že?“ zeptala se dcerky. „Že?“ odpověděla jí malá. „Nemůžu to už vydržet, nezajdeme si někam na skleničku?“ navrhla pak. „Nana je hodná holčička. Když tatínek půjde do baru, bude tam čekat potichu jako myška, že?“ Dcera přikývla a matka ji vzala do náruče. „S babičkou z vesnice ses rozloučila? Být bohatí, mohli bychom si tady pořídit letní byt a vídat ji trochu častěji. Chudák babička, nechala se od tatínka zblbnout a dala mu takový peníze, že?“ Malá opět souhlasně kývla hlavou a jeho to rozesmálo: „Jak člověk poslouchá šumění moře, hned mu není tak mizerně.“ Vybavil si tvář své matky, která po infarktu musela být upoutaná na lůžko. Byla podruhé vdaná za jakéhosi velkopodnikatele a měla teď nové příjmení. Těch 200 000 jenů mu půjčila bez manželova vědomí. „Vraťme se všichni do Tokia. Když tatínek začíná vyšilovat, jak neslyší moře, nahrajeme mu ho na kazetu a budeme mu ji každý den pouštět.“ Čekala, až dcera znovu přikývne. Ta vyčítavě přitakala: „Zlý Tomo,“ aniž by pořádně chápala, o čem se vlastně mluví. 9 „Pamatuješ si ještě na sestřičku?“ zeptala se jí pak. Kývla a řekla „Škouka.“ Tak, tak, hladila ji po hlavě, „Kdyby ještě chodívala do školky, maminka by teď nemusela brečet.“ Topili se až po krk v dluzích, protože se nedokázal odtrhnout od sázení na všechno možné – lodě, auta, dráhovou cyklistiku. Když se z nich snažili dostat, skončilo to jen dalšími půjčkami. Skutečné problémy ale nastaly poté, co přestal pracovat a každý den k nim kvůli vypůjčeným penězům chodili vymahači. On si našel novou práci na benzínové stanici, kde i přespával. Chtěl si tam jen vydělat dostatek peněz a utéct s rodinou pryč. I když se zrovna nic významného nedělo, volal manželce vždy v pravé poledne z telefonu v blízké kavárně, aby se vzájemně ujistili, jestli je vše v pořádku. „Byl tu znova. Snaží se vydávat za poctivýho úředníčka, ale podle toho, jak si otvírá hubu, je spíš od jakuzy. Říkám ti, to se nedá nepoznat,“ stěžovala si. „Prý když jsem teďka doma, co kdybych si našla bokem nějakou práci, něco, ať si trochu přilepšíme? Třeba ať se prý s někým vyspim za peníze.“ „Se mi zdá, že si to vymáhání nějak moc užívá.“ „Zas blbneš,“ vztekala se tehdy, ale časem o tom mezi sebou začali mluvit normálně. „Už seš na takový věci stará,“ smál se pak. Přišel začátek podzimu a jemu připadalo, že tohle nikam nevede. Vymyslel proto plán, jak si vydělat něco navíc – vyráběl velmi levné kupóny na naftu, které opatřoval razítkem své benzinové stanice. „Berte, dokud jsou, ale raději si to nechejte pro sebe. Kdyby se tohle rozkřiklo, ostatní benzinky by se do nás pustily a měli bysme po kšeftu. Mýmu šéfovi ani kolegům taky nic neříkejte. Mohli by mě pak nachytat za porušení protipožárních opatření nebo tak něco. Normálně se samozřejmě prodávají za běžnou cenu, tohle je bez poplatků.“ Vymýšlel si, co se 10 dalo, jen aby kupóny prodal. Pak sbalil peníze, dal vědět manželce, která vypravila děti, a společně utekli. Po cestě jim ale nečekaně zemřela starší dcera. Vešli do jednoho z nočních podniků v centru města a posadili se k baru. Uvnitř se z rádia linuly populární písně. Malé objednali džus. „Nemáte sportovní noviny?“ zeptal se barmana. Odpověděl mu, že nemají. Manželka se na něj podívala a on se zasmál: „Nic se neděje. Stejně se dostihy a dráhová cyklistika do téhle části Japonska ještě nedostaly.“ „Je tady příjemně, že?“ řekla. „Takovej podnik by měl úspěch i v Tokiu.“ Pak se šeptem zeptala: „Kolik myslíš, že si tu za den člověk vydělá?“ On jí ale nevěnoval pozornost. Neměl v úmyslu se tu usadit. Dcera matce položila hlavu do klína. „Chce se ti spinkat?“ zeptala se jí a malá přikývla. I po několika skleničkách se stále necítil opilý. Kromě nich seděli u baru už jen tři další hosté a hlasitě se spolu bavili. „Je tu kolem něco zajímavýho?“ začal vyzvídat od barmana. Ten byl zrovna zaposlouchaný do hudby a namísto odpovědi se zeptal: „Dáte si ještě jednu?“ „Ptám se, dyž už sme jako tady, není tu v okolí něco zajímavýho?“ zopakoval s úsměvem. „No,“ barman vypadal zmateně. „Zrovna jsem tu začal dělat, tak se tu moc nevyznám,“ omlouval se. „Za chvíli by se ale měla zastavit šéfová.“ „Odkud seš?“ „Z Wabuky. Znáte to tam?“ zeptal se ho a on souhlasně kývl hlavou. Nebyla to sice pravda, ale chtěl si alespoň mít s kým popovídat. Barman ve skleničce promíchával whisky s vodou a plastové brčko v jeho ruce cinkalo o její okraje. „Ve Wabuce jsem prostě nasedl na loď a ona mě dovezla sem,“ řekl zpěvným tónem. „Já sem ze Šingú. Něco sem si přijel vyřídit a tak tu dneska přespávám. Jinak se odtama ale dostanu málokdy.“ 11 „Nedávno tu taky byl někdo ze Šingú. Prý se vracel z lovu divočáků.“ „Tady ještě furt ňácí jsou?“ Město nebylo obklopeno pouze mořem, okolí bylo zároveň dost hornaté. Bylo zkrátka izolováno ze všech stran. Zvedl skleničku s whisky a barman mu do ní dolil vodu. „Dáš si taky?“ zeptal se ho. „Fajn,“ přikývl barman. Nalil panáka i sobě a usrkl malý doušek. „Měl zajímavou historku. Jak byl na tom lovu, narazil prý na ňákou divnou opici. A on to nakonec byl zadek nějaké ženské! Oba si dost oddychli, že to do ní nenašil.“ „Přijde mi, že má horečku,“ přerušila je manželka, poté co malé položila ruku na čelo. Zvedla ji a přitiskla své čelo k jejímu. „Jo, určitě má teplotu.“ „To bude dobrý,“ odvětil. Když se na dceru podíval, přišel mu výraz v jejích očích úplně prázdný. Upil trochu whisky, ale nepřestával ji pozorovat. „Nenachladila se?“ zeptal se a hlas se mu trochu třásl. Žena opět brečela. Seděla vedle spící dcerky, které předtím dala nějaké léky a uložila ji do postele. Nic nesnášel víc než to její neustále bulení. Upíjel čaj, který jim v hotelu připravili na pokoji, ale pak si vzpomněl, že je v ledničce ještě pivo. Otevřel ji, vzal si jednu plechovku a napil se. „Nebreč! Jestli budeš furt akorát řvát, fakt tě zabiju!“ „Co mám dělat,… “ řekla zastřeným hlasem. „Hovno máš dělat!“ vyjel po ní. Alespoň dcera je poslušná. I ta starší taková byla. Když ještě bydleli v Tokiu, nikdy od něj za nic nedostaly vynadáno, takže si mohly dělat, co se jim zachtělo. Pokud jim s ženou něco nakázali, ignorovaly je. Starší dcerka nosila ze školky poznámky, že neposlouchá, je neposedná a u oběda příliš vybíravá, ale jakmile se z Tokia odstěhovali, tyhle problémy 12 jakoby zázrakem zmizely. Malá nyní za posuvnou stěnou na druhé straně místnosti pochrupovala v peřinách, pod kterými už se před ní nejspíš milovaly stovky párů. Spala v poklidu, protože on a manželka, její matka a otec, byli nablízku. Dopil pivo, ale jedno mu nestačilo. Otevřel tedy ledničku podruhé a vzal si najednou všechny tři zbývající plechovky. Měl sám na sebe strašný vztek, aniž by vlastně věděl proč. V uších mu nepřestávalo znít hučení moře. Svlékl manželku. Když zbavil oblečení i sebe, během chvilky mu naskočila husí kůže. V hlavě si promítal film, který dnes viděli. Svázal jí páskem ruce, poté ho obmotal kolem kotníků a nakonec její nohy prostrčil mezerou vzniklou mezi rukama. „Nebuď moc hrubej.“ Povalil ji na chlupatý koberec. „Nějak se mi začíná dělat břicho, asi budu zas těhotná.“ „Sklapni. Mít tu ňákej koženej bičík, hned bych tě zpráskal.“ „Prase.“ Zkřivila obličej a podívala se na něj. „Takový věci si dělej někde jinde, ještě bych z toho potratila.“ Zezadu ji uchopil a ona zasténala. „Jak začnu pořádně přirážet, přijdeš o něho tak jako tak.“ Její tělo ztuhlo, když kolem ní kroužil penisem. Začala se třást, jako kdyby měla zimnici, a opět zasténala. Uvolnil pásek pevně utažený kolem jejích kotníků. Žena mu potom opatrně nastavila předloktí, které rozvázal také. Oběma rukama ho objala kolem krku, zeširoka roztáhla nohy a nasedla na něj. Zatímco vnikal hluboko do ní, líbala ho po celém obličeji. Otěhotní, jenom aby hned potratila, pomyslel si. Opět pláč. „Zabij mě teď hned!“ naříkala. „No tak, zabij mě, moje holčička už čeká, už čeká.“ Utíral jí slzy, což bylo něco, co pro ni doteď ještě nikdy neudělal. Takhle pěkně se zachoval vůbec poprvé od doby, kdy se kdysi dávno seznámil s jednou mladou dívkou, která 13 právě vychodila střední školu. Když se tu nyní se slzami v očích snažila usnout, vypadala najednou neobvykle vyhuble. „Nechceš se vykoupat?“ zeptal se jí. „Díky, seš hodnej,“ vzlykala. „Vážně, seš hodnej.“ Konečně se zvedla a roztřásla se zimou. „Ty můžeš klidně zůstat živej. Za naší malou holčičkou půjdeme akorát Nana a já.“ Stoupla si, rukou si překryla obnažená prsa a šla do koupelny, která byla vedle záchodu. Slyšel, jak se před vstupem do vany omývá horkou vodou. „Táto,“ zavolala na něj, „Můj flákačskej, věčně zadluženej taťko! Ty můj nádhernej tatínku, pojď se mnou do vaničky!“ Leželi všichni tři vedle sebe v posteli s dcerou uprostřed a on nemohl usnout. Z venku k němu doléhalo burácení vln, které se vzdouvaly a tříštily o pobřeží. Tehdy v horách za Macusakou o sebevraždě ještě neuvažoval. Když se vrátíme do Šingú, nějak si dokážeme poradit, nějaká cesta se ještě najde, namlouval sám sobě. Ale už se nedalo nic dělat. To ty jsi takového budižkničemu přivedla na svět, vyčítal doma své podruhé provdané matce, až se slitovala a on z ní vytáhl 200 000 jenů. Pro něj to ale bylo jenom kapesné. Neměl se raději stát zlodějem? Neměl raději peníze krást? Toho dne si šli sednout do kavárny, která byla hned vedle jejich hotelu. On ani manželka celou noc nedokázali usnout. Ručník, který přiložili nemocné starší dcerce na čelo, byl kvůli horečce okamžitě teplý a tak ho museli zchladit ve studené vodě. Od její zdravotní prohlídky v Nagoji neuplynuly ještě ani tři dny. Podle doktora sice bylo možné, že malá dostala zápal plic, nebylo ale zatím nutné ji hospitalizovat. Z veřejného telefonu v kavárně zavolal do nemocnice, a když mu sestřička nevrlým tónem sdělila, že ordinační hodiny jsou až odpoledne, pocítil silný nával vzteku. Našel si sice telefonní číslo na ještě jednoho dětského lékaře, nakonec ho ale nevytočil a zavolal namísto toho své matce. Telefon zvedl její nový manžel. „Můžete mi dát mámu?“ „Jo,“ odpověděl mu muž a chraplavým hlasem zakřičel: „Hej, někdo z Tokia, prý jestli mu můžu dát mámu!“ 14 Ozvala se jeho matka. Její hlas zněl nezvykle chladně. „Přijedem zítra nebo pozítří,“ řekl jí stručně. Když zavěsil a vrátil se zpět ke stolu, všiml si, jak je dcera pobledlá. Pokusil se ji zvednout a malá zeširoka otevřela oči. V tu chvíli si vůbec poprvé uvědomil závažnost celé situace. „Holčičko, moje holčičko!“ začala naříkat manželka. „Drž hubu!“ okřikl ji a vzal dcerku. Cítil, jak je zesláblá. Manželka si oběma rukama zakryla obličej, roztřásla se a začala tlumeně vzlykat. Neměla podprsenku a on viděl, jak se jí pod oblečením chvějí prsa. Na podlahu spadl napůl snězený toast. Mladší dcera, která doteď stála se zutými botami na židli a s obličejem přitisknutým na sklo zírala ven z okna, náhle vykřikla: „Pšestaň, pšestaň!“ a udeřila matku několikrát po hlavě. Žena měla v náručí Nanu a on nesl tělíčko starší dcery na zádech. Vydali se z Macusaky do hor, kde v zemi vykopal díru a pohřbil ji. Až k obzoru se táhly nekonečné horské hřebeny. Slunce ten den jasně svítilo. Starší dcera na sobě měla červenou bundu s kapucí, jakou oběma dívkám koupili v Nagoji. Vzpomínal si, jak se pokoušel najít místo, kde by bylo o něco víc slunečního světla, a tak tam uprostřed hor chodili stále dokola. Manželka se chtěla jít udat na policii, ale podle něj už na to bylo příliš pozdě. Když usnul, zdál se mu sen. Vyhrál v něm na dostizích nečekaně velkou částku a šel oslavovat do nočního klubu. Z každé strany k sobě tisknul jednu ženu a třetí, se kterou si z úst do úst přeléval whisky, mu seděla na klíně. Vytáhla jeho penis z kalhot a strčila si ho do intimních partií pod částečně staženými kalhotkami. Poté začala přirážet. „Nebolí tě to?“ „Tenhle mizera je mi najednou nějakej ohleduplnej.“ „Nechceš si se mnou pak někdy někam zajít? Mám peněz, že nevím, co s nima.“ „Já bych nejraději celej život dělala jenom tohle.“ 15 Vrazil jí jazyk hluboko do úst a jejich rty se k sobě pevně přitiskly. Poté zhluboka vydechl: „Chlapi toho ale občas potřebují trochu víc.“ Na chvíli neměl ponětí, kde se nachází. Ze tmy k němu přes burácení mořských vln a šumění korun stromů, které se o sebe třely v horských lesích, doléhal dětský pláč. Kéž bych ti mohl pomoci, pomyslel si. I když by k ní rád přiběhl, jeho tělo ho neposlouchalo. Přijďte sem někdo a pomozte jí, vždyť pláče, chtěl křičet, nedokázal ale vydat ani hlásku. Uslyšel, jak dcerka něco říká, a otevřel oči. Všimla si ho manželka, která ji právě oblékala. „Při spaní jí začaly téct slzičky, že?“ Usmála se na něj. Otevřel posuvné okenice, které byly přes noc uzavřeny, a místnost se zalila světlem tak náhle, až musel přivřít oči. „Dneska je ale pěkně,“ řekl. Úplně jiné počasí, než včera. Na modré obloze nebyl vidět jediný mráček a dokonce i dceřina teplota se snížila. Došli k nádraží a opět se posadili ke stolu ve stejné restauraci, jako den předtím. Žena tam malé dala sirup proti kašli. „To je ale hodná holka!“ pochválila ji. Sluneční paprsky venku se odrážely od chodníku před nádražím. V dřevácích klepajících o podlahu k nim přiběhla servírka, aby si u ní objednali. „Tak, co si dáme dneska?“ zeptala se manželka. „Objednáme Naně za to, jaká je hodná holka, zase džusík a rýži s vajíčkem?“ Dcerka přikývla. Pak si všimla, jak na ni otec celou dobu zírá, a na tváři se jí objevil úsměv. „Já sem hodná.“ řekla mu. „Já sem.“ „Šichni sme hodní, že?“ Houpala přitom nohama pod stolem. Potom si ale něco uvědomila: „Tomo je zlej. Sebral tříkolku. Tomo neni hodnej,“ ušklíbla se na něj. 16 „Hodná je teda akorát Nana,“ rozhodnul. Malá se napila vody a on jí malým ručníkem na stole začal utírat koutky úst. Pečlivě si pročítal noviny a tentokrát nevynechal ani rubriky, které jindy přeskakoval. Až ho z drobného písma rozbolely oči. Manželka si stejně jako včera půjčila lžičku, nabírala jí rýži a krmila dceru. Po obědě se šli opět podívat na pobřeží. Matka s dcerou se při procházce držely za ruce. Na rozvlněné moře dopadaly sluneční paprsky a příboj opakovaně zaléval písčitou pláž. Byl slunný den, takže mohli jasně vidět až na obzor. On se ale zastavil a v duchu si říkal, jak mu celé tohle moře i se svými vlnami přijde falešné. I ty paprsky, které ho oslňují, jsou jen prachsprostý klam. V zátylku ho zase zamrazilo, když si uvědomil, že jak jeho mrtvá dcera, tak i ta, která se teď nacházela přímo před ním a v podřepu ze země sbírala kamínky, byly bytosti, jimž dal život pouhou kapkou svého spermatu. Stejným způsobem přišel na svět on i jeho žena. Dnes jsou tu pouze proto, že byli šťastnou náhodou stvořeni z trochy něčího semene. Manželka se skládá ze stejných částí jako on, a tohle moře také. Kdyby do něj vstoupili, rozplynuli by se v jeho vodách. Žena s dcerkou zrovna kráčely těsně kolem linie, po kterou dosahovaly vlny. Pokaždé, když se k nim nějaká začala přibližovat, propukla malá v radostný smích. Její tělíčko bylo pobledlé, až mu připadalo, že ho studená voda ještě více ochlazuje. Tahle malá holčička, které ještě nebyly ani tři roky, by se v moři rozpustila daleko rychleji než oni. Rozběhl se po pláži, aby je dohnal. Jeho kroky se ozvaly za jejich zády a on zvedl dceru ze země. „Děje se něco?“ zeptala se překvapeně manželka. „Ale nic,“ odpověděl jí. „Mušle, mušle!“ žadonila malá v jeho náručí. „Tady,“ podala jí matka nějaké kamínky a mušle, které předtím nasbíraly. „Tys mě ale vyděsil. Přiřítil ses s výrazem, jak kdyby si viděl něco strašlivýho.“ 17 „Už mám moře plný zuby, nepůjdem radši na pačinko? V Nagoji se v něm holkám docela dařilo, ne?“ Starší dceři z automatů padávala jedna vyhraná kulička za druhou, dokud se jimi spodní část přístroje úplně nezaplnila. On jí je pak sebral a všechny prohrál. „Já nechci,“ protestovala. „Úplně se tam přestáváš ovládat. To je vždycky, já tu nechám jenom 100 jenů, ale nevylezeš ven, dokud nerozházíš všechno, co máš.“ „Sme jim toho nakonec museli docela dost nechat, co? Dokonce si vzali i ty černý kalhotky, co si měla zrovna na sobě.“ „Cože? I když ti ten chlap říkal, že takový věci neberou, stejně si na celý kolo vyřvával, abych jim je dala. Všichni se mi řehtali! Nechals jim je tam, i když ti vyhrožovali, že jenom ňáký spodní prádlo nestačí a budeš mít stejně problémy. „Už si vzpomínám. A přestaň pořád brblat.“ Tím věčným remcáním mě unavuješ, chtěl ještě dodat, ale rozmyslel si to. Kráčel dál s dcerou v náručí a za jejich zády šplouchaly mořské vlny. Vydali se ulicí u nádraží, ale tentokrát na opačnou stranu, než včera. „Deku, deku!“ křičela malá. Matka jí přikrývku vyndala z papírové tašky a ona si s prstem v puse jeden z cípů přitiskla ke tváři. Otírala si ho o čelo, ústa a nakonec uši. Protože ji zrovna držel v náručí, oslintaný roh se dotýkal i jeho obličeje a studil ho. Jako by mu tvář smáčela vlažná mořská voda. Napadlo ho, že dcera, kterou zrovna zvědavě pozorovaly dvě cizí ženy, má stejnou teplotu jako moře. Před supermarketem si všiml kabinky na pasové fotografie a něco ho napadlo. Podal malou manželce, vešel dovnitř a před plastovým krytem čočky, který mu posloužil jako zrcadlo, si začal upravovat límec kabátu. „Jak se chceš fotit takhle sám?“ Smála se mu žena. Vhodil do přístroje peníze, a když poprvé cvakl blesk, natáhl k ní ruce. „Dělej, podej mi Nanu.“ Blesk cvaknul podruhé a on 18 rychle oběma rukama nasměroval k objektivu dceřin obličej. Posléze budku prozářilo bliknutí fotoaparátu. Pro další fotku přitiskl svou tvář k dcerčině. „Řekni sýr,“ usmál se a malá, jako by už byla ve focení zběhlá, po něm okamžitě zopakovala: „Sýr!“ Pak oba vyšli ven, kde ho s upřeným pohledem očekávala manželka. Z kabinky vyjela série čtyř fotek. Na první se mračil a na druhé byl pouze jeho kabát, na obou zbývajících ale zářil dceřin široký úsměv. „Vyfotíme se všichni tři?“ „Nechci,“ odvětila manželka. „Takový kraviny.“ Vešli do kavárny a našli si místo u okna, kde malá vylezla s přikrývkou v ruce na židli. Když manželka odešla na záchod, odtrhl ze série fotek tu, na níž měli tváře přitisknuté k sobě, a vložil ji dcerce do kapsy u sukně. Neměla od léta ostříhané vlasy, takže se jí teď začínaly kadeřit. Zdědila je po jeho matce. Na čele měla jizvu, ke které přišla, když zakopla na schodech jejich činžovního domu. „Nějak mi není dobře,“ stěžovala si manželka, poté co se vrátila ze záchodu. „Beztak kvůli tomu, cos mi včera prováděl.“ „Tvůj problém.“ Pohladil dceru, která nyní opět pevně držela svou deku a cumlala si prst, po vlasech. „Nano,“ promluvil na ni a všiml si, že má zavřené oči. Protože mu neodpověděla, pokusil se jí přikrývku vzít z rukou. „Nechceš už tu špinavou hadru zahodit do moře?“ Dělala, že ho neslyší, a tak za přikrývku začal tahat silněji. „Ne!“ vykřikla. Znovu zatahal. „No tak, vyhodíš ji? To chceš pořád vypadat jako malý mimino?“ dobíral si ji. Přiblížil svůj obličej těsně k jejímu právě v momentě, kdy otevřela oči, a zopakoval: „No tak!“ Vtom se mu znenadání do obličeje zabořily dceřiny nehty. Žena vyhrkla smíchy: „Nana si sice cucá prsty jako malý mimino, umí se ale prát jako tygr, co? V Tokiu na ni neměli ani kluci.“ „Je to holt moje holka.“ Na tváři ho pálily stopy po škrábancích. Podíval se oknem ven, kde před sebou tlačil vozík prodejce ryb. 19 Když během chvilky stihl na pačinku prohrát dva tisíce jenů, vyšli ven a vzali si taxík. Ten je zavezl přímo k útesu Onigadžó, Čertí pevnost. Oblast své jméno dostala díky visutým skalám, které z pobřeží přečnívají přes mořskou hladinu a podle místních by se v nich mohli skrývat ďáblové. Prošli tunelem a útes spatřili přímo před sebou. Bylo tady několik málo turistů. S dcerou v jeho náručí se vydali cestou ve skále, až se dostali k místu, kde voda vyhloubila jeskyni. Uvnitř stál kartonový ďábel v chlupatých kalhotách držící železný kyj. V horní části měl obrázek otvor na obličej, jímž nějaký muž zrovna prostrkoval hlavu, a jeho partnerka ho fotila. Jeskyně na okraji přecházela ve strmý sráz. Moře, které se dnes vlnilo o poznání méně, odtud vypadalo úplně jinak než z pláže. „To budou asi novomanželé,“ řekla manželka přímo do jeho ucha a připadala mu najednou strašně sešlá. Pár před nimi se mezitím vyměnil. Muž držel foťák a obličej jeho ženy vykukoval z kartonu. Oba se smáli. „Mají výraz, jako by se jim nikdy v životě nemohlo stát nic špatnýho,“ dodala. To ho naštvalo. Nejraději bych ti za to vyrval jazyk z huby, říkal si v duchu. Neznamenalo to ale, že by jim záviděl. Neměl nic proti lidem, kteří jsou šťastní, je přece skvělé, když někdo může žít spokojeně. Došli ke srázu na konci jeskyně. Přestože to bylo ideální místo, stále váhal. Dceru teď měla v náručí manželka. Stála bez hnutí vedle něj a nepřítomně se dívala směrem, kde předtím spatřili dvojici novomanželů. Zvažoval, jestli bude nejlepší to udělat společně s malou. Tahle nejistota byla strašná. A stejně strašné byly i city, které jako každý jiný rodič choval ke své dceři, protože pro něj celou situaci činily mnohem obtížnější. Žena se otočila a zpříma se mu zadívala do tváře. Představil si, jak ji skopává dolů z útesu i s dcerou v náručí. Nohou by ji zasáhl někam okolo pasu. Manželka si držela dceru pevně na prsou. Spadne dolů. Zmizí v moři. Bude to jen chvilka. Roztřásl se po celém těle a musel si podřepnout, protože chvění nemohl zastavit. Bylo jasné, že z cesty kolem skály sem pak okamžitě začnou přibíhat lidé. Slunce jasně zářilo, na moři se vzdouvaly vlny, a když se roztříštily o skálu, zněla mu v jeskyni jejich ozvěna jako řinčení činelů. Postavil se. Skočí po hlavě, bez přemýšlení. 20 Slunce si sedělo na obloze a bezstarostně zářilo, jako by se ho nic netýkalo, jako by se tady vůbec nic nedělo. Tohle nebylo slunce, tohle byla akorát nějaká díra uprostřed nebe, ze které vycházelo světlo a dopadalo na mořskou hladinu. Připadalo mu, že lidé jsou jen červi a je úplně jedno, jestli zůstane naživu nebo ne. Stejně se tím nic nezmění. „Poď k tatínkovi,“ zavolal dcerku. Usmál se na ni a vzal ji manželce z rukou. „Já sem hodná.“ „Já sem.“ „Šichni sme hodní, že?“ „Já taky?“ zasmál se. Žena ho nepřestávala upřeně pozorovat. Když malou pevně objal, cítil v jejích vlasech pot. Voněly jako uschlá tráva. Pohladil ji po tváři a ona se zachvěla. Snad si mě navždy uchová v paměti, zadoufal. 21 2. Autor a jeho dílo 2.1 Nakagami Kendži Nakagami Kendži se narodil 2. srpna 1946 v pobřežním městě Šingú v prefektuře Wakajama. Jeho matka Kinošita Čisato se ještě před porodem rozvedla poté, co zjistila, že její manžel, Kendžiho otec, čeká děti s dvěma dalšími ženami. Později se seznámila s Nakagamim Šičiróem a začala s ním žít ve společné domácnosti. Jejích pět odrostlých dětí z prvního manželství sice zůstalo v původním domě, ona s nimi však nadále zůstala v kontaktu. S matkou se přestěhoval pouze nejmladší Kendži, který svého skutečného otce nikdy nepoznal. Po otčímovi získal nové příjmení a vyrůstal ve čtyřčlenné domácnosti společně s nevlastním bratrem, který v dospělosti propadl alkoholismu, rodině se odcizil a spáchal sebevraždu.2 Okolí Nakagamiho rodiště Šingú je součástí rozsáhlého národního parku Jošino-Kumano, který zabírá velkou část poloostrova Kii. Nejen, že sousedí s národním parkem Isešima, ve kterém se nachází nejvýznamnější šintoistická svatyně Ise, ale v celé oblasti je možné nalézt řadu menších svatyní zasvěcených nejstarším animistickým božstvům a je také známá bohatou tradicí v lidové slovesnosti. Šingú je od zbytku ostrova Honšú izolováno horami, takže je jeho okolí poměrně málo rozvinuté a důležitou částí místní ekonomiky byl vždy především dřevozpracující průmysl. 3 Nakagami vyrůstal v těsném kontaktu s přírodou i japonským folklórem, což se silně promítá v jeho pozdější literární tvorbě. Ještě důležitějším vlivem ovšem byla příslušnost k sociální menšině burakumin, podrobněji popsaná v následující kapitole. Poté, co Nakagami absolvoval místní prefekturální střední školu, odjel si ve věku 19 let do Tokia hledat zaměstnání. V kontextu japonské literatury je jeho osobnost unikátní právě tím, že na rozdíl od většiny současných spisovatelů nikdy nedosáhl vysokoškolského vzdělání 2 „Nakagami Kenji”, Encyclopædia Britannica. Encyclopædia Britannica Online. <http://www.britannica.com/EBchecked/topic/1302610/Nakagami-Kenji>. 25.1. 2013. 3 James Kirkup, „Obituary: Kenji Nakagami”, The Independent 15.8.1992. <http://www.independent.co.uk/news/people/obituary-kenji-nakagami-1540384.html >. 25.1. 2013. 22 a nedá se ani označit za intelektuála. 4 Velkou část svého života vykonával pouze fyzicky náročné manuální práce.5 Během pobytu v Tokiu se ale začal zajímat i o umění a literaturu, navštěvoval rovněž jazzové bary a právě láska k nespoutanému tempu a prostoru pro improvizaci v jazzové hudbě na něj měla podle jeho slov velký vliv. 6 Mezi Nakagamiho oblíbené autory patřili markýz de Sade, Louis-Ferdinand Céline a především Jean Genet, který líčil životy lidi na okraji společnosti a sám zažíval pocity vyloučení poté, co veřejně přiznal, že je homosexuál. Nakagami si taktéž oblíbil knihy Williama Faulknera velmi detailně popisující do té doby přehlížený Americký jih. Oslovila ho pro Faulknera typická tematika lidí žijících v izolaci od okolního světa, kteří celý svůj život musí nést břímě zděděné po svých předcích. Z japonských spisovatelů byl jeho největším vzorem Tanizaki Džun´ičiró.7 V polovině 60. let se Nakagami stal členem sdružení kolem časopisu 文芸首都 (Bungei šuto, „Literární metropole“) a publikoval zde své první povídky, básně a eseje.8 Úspěchu ale dosáhl až v 70. letech, kdy byla roku 1974 jeho sbírka převážně autobiografických povídek 十 九歳の地図 (Džúkjúsai no čizu, „Mapa mých devatenácti let života“) nominována na prestižní Akutagawovu cenu, udělovanou novým nadějným autorům, a o dva roky později ji skutečně obdržel za sbírku 岬 (Misaki, „Mys“). Jedním z ústředních témat obou děl je sebevražda jeho bratra, zmiňovaná už v autorově ranější tvorbě, např. v povídkách 海へ (Umi e, „K moři“, 1967) nebo 一番初めの出来事 (Ičiban hadžime no dekigoto, „Úplně první událost“, 1969) – čím blíže byl věku, ve kterém jeho bratr zemřel, tím větší úzkost cítil.9 Nakagami se v roce 1976 stal vůbec prvním spisovatelem narozeným po válce, který získal Akutagawovu cenu, a při té příležitosti na veřejnosti odhalil svou příslušnost k menšině 4 „Nakagami Kenji”, Encyclopædia Britannica. Encyclopædia Britannica Online. <http://www.britannica.com/EBchecked/topic/1302610/Nakagami-Kenji>. 25.1. 2013. 5 Například na letišti Haneda vykládal zavazadla z letadel nebo obsluhoval vysokozdvižný vozík. 6 James Kirkup, „Obituary: Kenji Nakagami”, The Independent 15.8.1992. <http://www.independent.co.uk/news/people/obituary-kenji-nakagami-1540384.html >. 25.1. 2013. 7 Gerard Meudal, „Nakagami, the pariah of Shingu”, Liberation 14.12.1989. <http://www.campin.me.uk/Politics/nakagami.html >. 25.1. 2013. 8 Nakagami Kendži, Dža´in (Tókjó: Kódanša, 1996) 258. 9 Alan Tansman, „History, Repetition, and Freedom in the Narratives of Kenji Nakagami”, Journal of Japanese Studies 24.2. (1998): 259. JSTOR. <http://www.jstor.org/stable/133235>. 27.1. 2013. 23 burakumin. Ve stejném roce byla nejprve časopisecky a posléze i knižně 10, ve sbírce 蛇淫 (Dža´in, „Oplzlost“), publikována i povídka 雲山 (Unzan, „Mračná hora“), jíž se zabývá tato diplomová práce. Titulní povídka Dža´in je inspirována skutečnou událostí, kdy v prefektuře Čiba zavraždil syn vlastní rodiče, a autor se děj pokusil vylíčit co nejbarvitěji za účelem dosažení maximální autentičnosti. 11 Při jejím psaní vycházel z nového žurnalismu zpopularizovaného Trumanem Capotem a jeho románem In Cold Blood (Chladnokrevně). Po úspěchu sbírek Misaki a Dža´in byl Nakagami přirovnáván k Mišimovi Jukiovi, který se ve svých dílech rovněž snažil bořit společenská tabu. Vhledem k naprosto opačným politickým názorům se ale od Mišimy, který v roce 1970 spáchal sebevraždu během pokusu o znovunastolení císařské moci, distancoval. Spřízněnost s ním spatřoval pouze v původu, neboť Mišimův prapradědeček byl rovněž burakumin.12 Hned následujícího roku 1977 vydal Nakagami svůj první román 枯れ木灘 (Kareki nada, „Moře uschlých stromů“), navazující na Misaki a tvořící volnou trilogii společně s románem 地の果て至上の時 (Či no hate šidžó no toki, „Nejlepší časy na konci světa“) z roku 1983.13 Jeho díla začala být překládána do čínštiny a korejštiny, v 90. letech pak i do francouzštiny nebo angličtiny. Děj naprosté většiny knih je zasazen do okolí Nakagamiho rodného města Šingú, tj. oblasti Kumano, a autor v nich, podobně jako Faulkner, vytváří jakousi fiktivní mapu jedné oblasti, na jejímž příkladu komentuje japonskou společnost jako takovou. Roku 1985 napsal scénář k filmu 火祭り (Himacuri, „Festival ohně“) režiséra Janagimačiho Micua, který se rovněž odehrává v Kumanu a zobrazuje problematické soužití mezi rybáři a dřevorubci v jedné horské vesnici. Tematicky má snímek velmi blízko k Nakagamiho literárním dílům. Zajímavostí je, že byl uveden i v bývalém Československu, protože obsah byl přijatelný pro tehdejší režim. 10 Nakagami, 259. Nakagami, 242. 12 Gerard Meudal, „Nakagami, the pariah of Shingu”, Liberation 14.12.1989. <http://www.campin.me.uk/Politics/nakagami.html >. 25.1. 2013. 13 James Kirkup, „Obituary: Kenji Nakagami”, The Independent 15.8.1992. <http://www.independent.co.uk/news/people/obituary-kenji-nakagami-1540384.html >. 25.1. 2013. 11 24 Nakagamiho literární kariéra byla předčasně ukončena, když roku 1992 zemřel na rakovinu ledvin. Zanechal po sobě manželku Kasumi, která jako spisovatelka publikuje pod pseudonymem Kiwa Kjó, a dcery Nori (rovněž se živící psaním) a Nao. I v letech před svou smrtí byl ale stále aktivní, kromě vlastního psaní každý měsíc pořádal na univerzitě Kumano kulturně-geografické přednášky o místním kraji. Protože se zasadil o zviditelnění tamějšího regionu, bylo mu městem Šingú posmrtně uděleno roku 1998 čestné občanství.14 Důkazem, že Nakagamiho dílo neupadlo v zapomnění, je v roce 2011 natočený film 軽 蔑 (Keibecu, „Opovržení“), který je adaptací autorova stejnojmenného románu (1992). Snímek pojednává o vztahu barové tanečnice a mladého gigola, kteří se snaží začít nový život na venkově. Režie se ujal na světových filmových festivalech uznávaný Hiroki Rjú´iči. 2.2 Příslušnost k menšině burakumin S výjimkou Šimazakiho Tósona a jeho románu 破戒 (Hakai, „Porušené přikázání“) představuje Nakagami jediného autora, který se s úspěchem zabýval problematikou menšiny burakumin.15 Přestože tato sociální skupina byla součástí japonské společnosti už od období Kamakura, panuje kolem problematiky její diskriminace tabu a i v médiích se o ní hovoří velmi málo. Burakumin jsou soustředěni v komunitách, které se vyskytují především v oblastech Kinki a Čúgoku na západě Honšú, dále na západě Šikoku a v prefektuře Fukuoka na severu Kjúšú. Žijí buď ve velkých metropolích, ovšem odděleně od ostatních obyvatel, nebo v odlehlých horských oblastech. 16 Jedná se o potomky příslušníků nejnižší vrstvy středověké společnosti eta, kteří vykonávali profese spojené se smrtí (řezníci, kati, koželuhové apod.) a byli kvůli tomu považováni za nečisté17. Je velmi obtížné určit jejich přesný počet, protože z genealogického hlediska mají burakumin stejný původ jako ostatní Japonci. Většina 14 „Nakagami Kendži širjó šúšúšicu“, Šingúši. <http://www.city.shingu.lg.jp/forms/info/info.aspx?info_id=18848>. 25.1. 2013. 15 Edward Fowler, „The Buraku in Modern Japanese Literature”, Journal of Japanese Studies 26.1 (2000): 1. JSTOR. <http://www.jstor.org/stable/133390>. 27.1.2013. 16 Sugimoto Yoshio, An Introduction to Japanese Society Second Edition (Cambridge: University Press, 2010) 65. 17 Toto sociální stigma mělo úzkou souvislost s šintoistickým náboženstvím. Na lidech, kteří přišli do kontaktu se smrtí, ulpělo tzv. kegare¸ rituální znečištění, a zbytek společnosti se snažil kontaktu s nimi vyvarovat. 25 z nich se však k menšině otevřeně nehlásí z důvodu i v současnosti nadále přetrvávající diskriminace, která činí obtížným např. uplatnění na pracovním trhu. Počet příslušníků se proto odhaduje na 1,2 – 3 milióny.18 I přes to, že v posledních 50 letech byla vydána řada anti-diskriminačních opatření, se japonská společnost snaží komunity burakumin izolovat v ghettech a nepodporuje dostatečně jejich kulturu a vzdělávání. Nakagami byl v dětství výjimečný student především díky tomu, že se mu jako jednomu z mála podařilo dosáhnout středoškolského vzdělání. Po druhé světové válce sice americká okupační vláda nařídila povinné vzdělání i pro burakumin, až v 60. letech, kdy začala vznikat hnutí za občanská práva menšin, ale byly vydány konkrétní zákony, které situaci zlepšily. 19 Sám Nakagami v jednom rozhovoru prohlásil, že byl jedním z prvních příslušníků menšiny na škole, kteří se vůbec naučili číst, a byl svým okolím označován za inteligentního pouze proto, že dokázal přečíst své vlastní jméno.20 Navzdory tomu se rozhodl vydat na literární dráhu. Nakagami byl dostatečně ambiciózní na to, aby se pokusil svou životní situaci zlepšit. I když vyrůstal v uzavřené komunitě, která mladému člověku neposkytovala mnoho nadějí na úspěch, nezapomněl na svůj původ a učinil ho stěžejním tématem své tvorby. K přemístění do Tokia ho v mládí vedla, podobně jako mnoho dalších lidí v podobné životní situaci, rychle se rozvíjející ekonomika velkoměst, která poskytovala příslušníkům opovrhovaných skupin větší šanci na úspěch než venkovské oblasti. Ty totiž byly stále úzce spjaty s tradičním viděním světa. 21 Pro jeho literární postavy je ale naopak typické, že jim jakékoliv ambice chybí, protože společnost je odmítla a ony se, často neúspěšně, snaží najít své místo alespoň na jejím okraji. Velká část z nich se v životě vzdala snah něčeho dosáhnout, a ti, kteří se o to pokusí, často končí neúspěchem. 18 Nanette Gottlieb, Linguistic Stereotyping and Minority Groups in Japan (London: Routledge, 2005) vii. Shimahara Nobuo, „Toward the Equality of a Japanese Minority: The Case of Burakumin”, Comparative Education 20.3 (1984): 350. JSTOR. <http://www.jstor.org/stable/3098878>. 27.1.2013. 20 Edward Fowler, „The Buraku in Modern Japanese Literature”, Journal of Japanese Studies 26.1 (2000): 1. JSTOR. <http://www.jstor.org/stable/133390>. 27.1.2013. 21 Sugimoto, 82. 19 26 2.3 Literární odkaz Když se Nakagami Kendži oficiálně přihlásil ke svým kořenům, vzdal se šance stát se plnohodnotným členem japonských uměleckých kruhů. Usiloval ale především o to, upozornit na existenci nižší třídy, která žije ve špatných životních podmínkách, ve společnosti, kde se o problémech často mlčí, čímž jeho literární odkaz přesahuje problém komunit burakumin. Ostatně, vysoké procento lidí, kteří dnes žijí v ghettech, mezi burakumin ani genealogicky nepatří a přesto jsou rovněž diskriminováni22, což celé problematice dodává nový obecnější sociální rozměr. Postavy v Nakagamiho dílech se na první pohled neliší od ostatních Japonců, až pocit zahanbení a podřazenosti, který si jako břímě nesou po svých předcích, je činí jinými. Eve Zimmerman, která přeložila některé Nakagamiho povídky do angličtiny, si v jeho pozdních dílech všímá snah vykreslit jakousi obrácenou společenskou topografii, kdy se autor snaží skupině burakumin dodat jistou noblesu a zdůrazňuje její podíl na současném stavu japonské kultury a společnosti.23 Jeho prozaická tvorba sice čítá řadu příběhů, jejichž děje spolu nejsou navzájem provázány, spojuje je ale tematické zastřešení poskytující ucelený pohled na obyvatele oblasti Kumano, byť se řada z nich přemístila do metropolí. Nakagami čerpal z folkloru, který se váže k jeho rodišti, nesnažil se ale zabývat politickou nebo náboženskou problematikou. Koneckonců, ani nacionalismus, ani šintoismus nebo buddhismus nenabízejí útěchu menšinám jako burakumin. Vycházel spíše z prehistorického animismu a úcty k přírodě jako takové, proto se protagonisté jeho děl při hledání odpovědí nebo inspirace upínají k horám, lesům a mořím. Jeho povídky svým v základu poměrně strohým stylem narace připomínají nejen tradiční japonské monogatari, ale i legendy antického Řecka nebo amerických indiánů.24 22 Ian J. Neary, „Burakumin in contemporary Japan”, Japan’s Minorities (London: Routledge, 2008) 78. Seiji Lippit, „ e and Beyond: Fiction in Contemporary Japan Review”, Monumenta Nipponica 55.2 (2000): 307. JSTOR. <http://www.jstor.org/stable/2668440>. 27.1.2013. 24 James Kirkup, „Obituary: Kenji Nakagami”, The Independent 15.8.1992. <http://www.independent.co.uk/news/people/obituary-kenji-nakagami-1540384.html >. 25.1. 2013. 23 27 Nakagamiho postavy s antickými hrdiny sdílejí fatalistický přístup k životu a viní společnost z toho, že je předurčila k neúspěchu. Často propadají alkoholismu, vykonávají podřadná povolání nebo ilegální činnost, jsou promiskuitní a jejich vztahy nefungují, protože mají problémy citově se k někomu vázat. Řada z nich vyrůstala bez dostatečného rodinného zázemí a v rodičích spatřují část svého problému. Nakagamiho texty se vyznačují velkou mírou násilí, které Zimmerman interpretuje jako částečně masochistické, souvisí totiž se snahou postav distancovat se od své vlastní identity.25 Násilím spáchaným na někom ze své komunity nebo rodiny se pokouší uniknout svému původu. Jeho protagonisté se sice v soukromí vyznačují živočišností, především v sexualitě občas hraničící až s perverzí, žijí ale v japonské společnosti, kde musí své skutečné emoce celý život skrývat. Nakagamiho styl vyprávění se tuto skutečnost snaží reflektovat a je tak především popisný, postavy dostávají větší prostor k vyjádření svých pocitů pouze v dialozích. Ty jsou psány v autorem používaném dialektu a občas přecházejí až do špatně artikulovaných nadávek a odseknutí.26 V kombinaci s častou repeticí především přírodních scén tak vytvářejí osobitý autorský styl zachycující rozpolcenost vnitřního světa postav Nakagamiho Kendžiho. 25 citováno v Nina Cornyetz, „Out of the Alleyway: Nakagami Kenji and the Poetics of Outcaste Fiction”, The Journal of Asian Studies 69.1 (2010): 278. Cambridge Journals. <http://dx.doi.org/10.1017/S0021911809992269>. 27.1.2013. 26 Alan Tansman, „History, Repetition, and Freedom in the Narratives of Kenji Nakagami”, Journal of Japanese Studies 24.2. (1998): 259. JSTOR. <http://www.jstor.org/stable/133235>. 27.1. 2013. 28 3. Teoretická příprava 3.1 Tematické shrnutí povídky „Mračná hora“ Povídka „Mračná hora“, jejímž překladem se tato práce zabývá, byla zvolena na základě toho, že obsahuje velké množství tematických prvků typických pro Nakagamiho Kendžiho (viz předchozí kapitola) a je proto vhodnou ukázkou jeho tvorby. Hlavním protagonistou příběhu je muž označovaný vypravěčem pouze výrazem „on“. V několika rozhovorech je ale oslovován jménem Tomo.27 Celý příběh je prezentován z jeho úhlu pohledu a on představuje jedinou postavu, jejíž myšlenky jsou čtenáři zprostředkovány i mimo dialogy. Další ústřední postavy pak tvoří už jen jeho manželka (jako barová společnice před sňatkem vystupovala pod jmény Saseko nebo Sae, která ale můžou být smyšlená, skutečné jméno zmíněno není) a téměř tříletá dcera Nana. Děj povídky se odehrává v průběhu několika dní a je vyprávěn převážně chronologicky. Čtenáři jsou stěžejní informace dávkovány pozvolna tím, jak autor hlavní dějovou linii prokládá vzpomínkami, v nichž je objasňována minulost ústředního páru. Tomo s manželkou a dcerou na začátku příběhu odjíždí ze svého rodného města Šingú, kde byl navštívit matku s úmyslem požádat ji o peníze, a po cestě rozhodne, že rodina z vlaku vystoupí v Kumano (město na východním pobřeží poloostrova Kii).28 Tam plánuje navždy vyřešit své existenciální problémy spácháním šindžú, tradiční společné sebevraždy milenců. Celému ději předchází nečekaná tragická smrt starší dcery (následkem nemoci) během útěku z Tokia, kterým se rodina snažila uniknout dluhům a začít nový život. I když má povídka otevřený konec, poslední odstavec naznačuje, že Nana nebude do společné sebevraždy zahrnuta. Představuje totiž jedinou osobu, ke které Tomo chová nějaké city. První dcera sice byla nechtěná, z jeho vzpomínek a způsobu, jak se nyní chová k té 27 Může se jednat o jeho skutečné jméno nebo přezdívku vzniklou zkrácením. Město sice není přímo jmenováno, dá se ale usuzovat, že se v něm děj odehrává, protože je závěr situován na nedaleké útesy Onigadžó. 28 29 mladší, ale vyplývá, že mu na obou dětech vždy záleželo. Protipólem je jeho vztah k manželce. Už od počátku k ní nic necítí, její chování se mu protiví a společné soužití se omezuje jen na ustavičné hádky a nadávky. Přítomno je pro Nakagamiho typické téma fatalismu a pocitu viny – Tomo cítí, že je to on, kdo celou rodinu odsoudil k neradostnému životu, protože všechny vydělané peníze okamžitě utratil za sázení nebo na automatech. Jelikož ústřední pár v dialozích používá kansaiský dialekt, i manželka nejspíš pochází ze západního Japonska. Žádná z postav není sice autorem přímo označena jako burakumin, je ovšem možné, že alespoň Tomo k této menšině patří. Kromě toho, že se potýká s podobnými problémy jako Nakagamiho postavy z komunit burakumin v jiných dílech (nedostatek ambicí, závislost na automatech, ilegální prodej kupónů na naftu, nefunkční manželství a špatné rodinné vztahy), k tomu odkazuje především zmínka o rozhovoru s matkou, které vyčítá, že přivedla na svět 不 肖 の 息 子 (fušó no musuko), doslova „bezcenného syna“ (v překladu „budižkničemu“), což je termín podobný tomu, kterým sám sebe označoval Nakagami.29 Ve výsledku ale není důležité, jestli Tomo skutečně k burakumin náleží nebo ne; tím pravým problémem je jeho nihilistický přístup a nedostatečná motivace k opravdovému vyřešení bezútěšné životní situace. Důležitou roli v „Mračné hoře“ hraje i moře, které Tomo své dceři ještě před smrtí chce ukázat. Život sebe a své rodiny chce předčasně ukončit právě v jeho vodách. Interní monology, ve kterých se snaží najít řešení svízelné situace, často v jeho mysli probíhají, když pozoruje mořskou hladinu. Šumění moře udává příběhu tón a jeho intenzita se promítá do psychického rozpoložení postav. Nespoutanou moc přírody reprezentují útesy Onigadžó, u nichž se odehrává závěrečná část příběhu, a kde příliv během let ve skalách vytvořil fantaskní útvary. Lidské snažení v porovnání s nimi působí skoro nicotně. Název povídky tak vedle hory poblíž města Macusaka, na které byla pohřbena starší dcera, odkazuje rovněž ke stavu mysli ústředního protagonisty. 29 Gerard Meudal, „Nakagami, the pariah of Shingu” Liberation 14.12.1989 <http://www.campin.me.uk/Politics/nakagami.html >. 25.1. 2013. 30 3.2 Fáze překladatelské práce Při překládání beletrie je především nutno pokusit se co nejvíce zachovat umělecký charakter originálu. Vzhledem k tomu, že původní a přeložené dílo fungují v jiných kontextech a mají jiné čtenáře, nelze se ovšem při převodu do jiného jazyka vyhnout řadě odchylek. Při doslovném překladu by byl totiž čtenář konfrontován s formami, které jsou mu cizí, a zamýšlené působení díla by bylo narušeno.30 Jiří Levý v Umění překladu shrnuje požadavky kladené na překladatele do tří bodů. Nejprve je nutné předlohu pochopit, poté interpretovat a následně přestylizovat. 31 Tyto tři etapy nemusí nutně probíhat odděleně. Překladatel je nejprve postaven do role čtenáře a snaží se dílu především porozumět. V závislosti na náročnosti může pochopení textu eventuálně vyžadovat i odbornou přípravu. Dagmar Knittlová tuto fázi v knize K teorii i praxi překladu označuje jako „makropřístup“ a spočívá podle ní v seznámení s kulturním zázemím, historickým a lokálním zasazením, pochopením literárních narážek, reálií a také rozpoznáním cílového typu publika nebo funkce textu.32 Výsledkem této etapy v případě povídky „Mračná hora“ je tematické shrnutí v předchozí podkapitole. Následná interpretace textu už vyžaduje uvědomělejší poznání než prostá četba a souvisí s estetickými hodnotami, jako je např. náladové ladění.33 Překladatel se nemůže nechat unést prvním, někdy povrchním čtenářským zážitkem, v jeho činnosti by měla výrazné místo zaujímat především racionální složka. 34 Podle Knittlové je druhou fází tzv. „strategické rozhodnutí“, které se zakládá na zařazení výchozího textu do rámce uvedeného u makropřístupu.35 Při závěrečném přestylizování poté dochází k detailní analýze dílčích motivů, jejich reprodukci a tvorbě gramatických struktur v cílovém jazyce. 30 Ján Vilikovský, Překlad jako tvorba (Praha: Ivo Železný, 2002) 60. Jiří Levý, Umění překladu (Praha: Panorama, 1983) 52. 32 Dagmar Knittlová, K teorii i praxi překladu (Olomouc: Univerzita Palackého, 2000) 21. 33 Levý, 54. 34 Martin Hrdlička, Literární překlad a komunikace (Praha: Desktop Publishing, 1997) 24. 35 Knittlová, 21. 31 31 Levý zdůrazňuje, že autorova interpretace skutečnosti je důležitější než skutečnost objektivní a překladatel by se ji měl vždy snažit vystihnout.36 Pokud se tak v povídce objevuje například popis okolí města Kumano, není úkolem překladatele ověřovat, jestli je skutečně hornaté, zda se na pobřeží přece jen nenachází alespoň jeden přístav pro rybářské lodě nebo jaká zvířata obývají jeho lesy. Někteří překladatelé mají tendenci původní text opravovat, pokud v něm naleznou nepřesnosti, ale podobné zásahy do originálu můžou být způsobeny nepochopením uměleckých záměrů. Proto jsem se rozhodl uvádět město Šingú i na několika místech, kde Nakagami užívá pouze výrazu „rodné město“, např.: 急行は停った。そこは、彼の生れた町から一つめの駅だった。 37 („První zastávkou rychlíku na trase z jeho rodného Šingú bylo město (…)”) Název města je autorem v textu zmiňován (v rozhovoru s barmanem nebo ve vzpomínkách na události po smrti dcery) a není tudíž tajemstvím, odkud hlavní postava pochází. Naopak ale není přímo jmenováno město Kumano, i když se v něm děj (s ohledem na popsané okolí) pravděpodobně odehrává. Dodržoval jsem tedy autorovu zásadu Kumano v celém textu neuvádět. Vzhledem k použitému lexiku (především v dialozích) se dá předpokládat, že se děj povídky odehrává v 70. letech, kdy byla napsána. Protože Nakagamiho záměrem bylo při psaní používat aktuální slovník, je současný i jazyk překladu. Povídka „Mračná hora“ nemá komplikovaný děj, neobsahuje odkazy na jiná díla nebo historické události a nevyžaduje od čtenáře odborné znalosti prostředí nebo doby, ve které se odehrává. Přesto se v ní objevuje několik výrazů, s jejichž pochopením by mohl mít člověk nedostatečně seznámený s japonským kulturním prostředím problémy. Jedná se např. o tzv. „snack bary“ nebo automaty pačinko. Jedním z řešení tohoto problému může být použití edičního aparátu, ve kterém jsou neznámé termíny podrobněji vysvětleny v doplňujících poznámkách pod čarou. Podobné prostředky jsou ale spíše součástí odborných stylů a v beletrii působí rušivě. Vhodnější jsou např. vnitřní vysvětlivky nebo dodatečná adjektiva. Rozhodl jsem se tedy 36 37 Levý, 44. Nakagami, 168. 32 doplňující informace, které by nebyly přímo součástí textu, do překladu nezahrnovat (postup při překladu konkrétních problematických výrazů viz 5. kapitola). Časový odstup mezi datem vydání originálu a překladem společně s odlišným komunikačním kontextem jsou jen jedněmi z faktorů, které vedou k rozdílům ve výchozím a cílovém textu. Protože se existence literárního díla váže na text, tedy materiál, který je sám o sobě komunikativní, vnímá ho čtenář na pozadí jazyka jako celku. Pokud je ovšem možné přenést jeho estetické hodnoty do jiné řeči, dokládá to, že dílo není bezpodmínečně spjato pouze s jazykem, ve kterém bylo napsáno. 38 Cílem překladatele je tudíž v první řadě pochopení a poté následná reprodukce původní umělecké funkce tak, aby ve výsledku působila přirozeně i v odlišném kulturním prostředí. Snažil jsem se dodržet postup, který v Umění překladu formuloval Levý, a zachovat původní významové hodnoty. Jazykové prostředky se ale v důsledku toho v některých částech textu od originálu odlišují, protože v případě doslovného překladu a identického přetlumočení by byla v češtině estetická hodnota Nakagamiho povídky značně ochuzena. 38 Vilikovský, 59. 33 4. Stylistická rovina 4.1 Textová ekvivalence Textová ekvivalence se týká náležité organizace a informační struktury textu. Shody by mělo být dosaženo na různých úrovních a u různých jednotek (obsah, forma, komunikační efekt, smysl apod.).39 U literárního překladu se ovšem organizace textu nemusí řídit pevně stanovenými pravidly. Pokud se sám autor odchýlí od normy a úmyslně učiní nějakou informaci nesrozumitelnou či nejasnou, měl by se jeho záměrem řídit i překladatel. Výsledný překlad by měl ale rozhodně být koherentní. Knittlová zdůrazňuje, že kohezivní text nemusí být ještě notně koherentní.40 Koheze je objektivní – jedná se o síť lexikálních a gramatických vztahů, které spojují jednotlivé části textu. Koherence, síť vztahů organizujících a skládajících text, je naproti tomu subjektivní a chápání logiky příběhu se může lišit v závislosti na zkušenostech a očekávání čtenáře. 41 Nakagami v textu například používá coby součást dětské řeči negramatický výraz ウチュ (uču, více viz kapitola 7.3), který si i japonský čtenář na základě kontextu může vyložit několika odlišnými způsoby. Překladatel se může přiklonit k variantě, která mu připadá vhodná, pokud je výsledek nejen kohezivní, ale i koherentní s celým textem a dává smysl v daném kontextu. Pochopitelně je ovšem třeba dávat si pozor na případy, kdy je nekoherentní text autorovým záměrem. Povídka „Mračná hora“ úmyslně pracuje s principem postupného odkrývání informací za účelem budování atmosféry. Už na začátku příběhu je sice čtenář informován, že má ústřední pár dvě dcery, o úmrtí jedné z nich a okolnostech, které k němu vedly, se ale dozvídá postupně. Tuto strategii bylo nutné zohledňovat i při volbě některých ekvivalentů v textu – např. ve větě „Opírala se otci o kolena a v rukou svírala přikrývku (…), kterou zdědila po starší sestře“ implikuje sloveso „zdědila“, že je starší sestra mrtvá, aniž by byl tento fakt 39 Hrdlička, 15. Knittlová, 101. 41 Knittlová, 99. 40 34 vyjádřen explicitně. Jak jsem již zmiňoval v kapitole 3.2, Nakagami sice strukturu příběhu buduje chronologicky, do děje odehrávajícího se v současnosti ale na několika místech vkládá vzpomínky hlavního protagonisty. Pokud hlavní postava vzpomíná na den, kdy zemřelo její dítě, implikují to pouze slova あの時 („tehdy“, „toho dne“) na začátku odstavce. Protože se ale jedná o nejdůležitější událost zmiňovanou v celém příběhu, čtenář si může odvodit, o jaký den se jedná. Když později Tomo pohřbívá dceřino tělo, je celá událost popisována velmi nejednoznačně: 女房が下の娘を抱き、彼が上の娘をおぶった。42 (Žena měla v náručí Nanu a on nesl tělíčko starší dcery na zádech.) Z původní věty není patrné, jestli je v tento moment už starší dcera mrtvá, a aby překlad nepůsobil nekoherentně (v následující větě je dítě pohřbeno do jámy), připadalo mi vhodnější tuto skutečnost naznačit slovem „tělíčko“, aniž bych ji ale přímo explicitně vyjádřil. Autorův záměr udržovat ve vyprávění napětí pomocí nejednoznačnosti a pozvolného odhalování důležitých fakt jsem při volbě vhodných jazykových prostředků zohledňoval v celém překladu. Následující kapitoly se zabývají některými dalšími aspekty textu souvisejícími se slohotvorným rozvrstvením jazykových prostředků. 4.2 Narativní forma Nakagamiho literární jazyk se vyznačuje především kontrastem mezi lyrickými pasážemi popisujícími detailně prostředí a dialogy, ve kterých je užíváno nářečí a řady nespisovných až vulgárních výrazů. Pro lineární strukturu klasického narativního textu je příznačné střídání mezi úseky s přímou řečí a objektivní er-formou. Na přechody od objektivity k subjektivitě a naopak čtenáře zřetelně upozorňují distinktivní znaky jako např. uvozovky.43 I když jsou tak situace v povídce „Mračná hora“ popisovány z pohledu hlavního protagonisty, vždy označovaného pouze jako 彼 (“on”), je napsaná ve třetí osobě a autor coby 42 43 Nakagami, 183. Lubomír Doležel, Narativní způsoby v české literatuře (Praha: Československý spisovatel, 1993) 12. 35 vypravěč zaujímá postoj nezaujatého pozorovatele děje. V překladu jsem se přesto na několika místech uchýlil i k ich-formě. Jedná se o pasáže s polopřímou řečí, ve kterých se objevují příznaky interního monologu: 動悸がしていた。ここで、二人を殺るのか。ここは、生れ育った町から、いくらも離れていない。 彼は自分に問いかけた。いや、彼は、不安だった。 44 (Rozbušilo se mu srdce – Co kdybych je obě zabil, teď a tady? Tohle město je koneckonců kousek od toho, ve kterém se narodil a vyrůstal. Mám to udělat, ptal se sám sebe, ale ne, nešlo to, byl příliš nervózní.) Podle Vilikovského v podobných případech použití první nebo druhé osoby zachycuje dojem bezprostřednosti a text dostává záznamový charakter, jako by se jednalo o nekorigovanou reprodukci. 45 Anonymita vypravěče v er-formě může čtenáře svádět k přisouzení rétoriky vyprávění samotnému autorovi46, právě polopřímá řeč ale úhel pohledu v celé povídce spojuje s hlavním protagonistou. I další pasáže jako např. しんどくなるんじゃ、 と続けて言おうとして、彼は、やめた。(Tím věčným remcáním mě unavuješ, chtěl ještě dodat, ale rozmyslel si to.) a 彼は自分に問いかけた。 (Mám to udělat, ptal se sám sebe.) odkazují k vnitřnímu monologu a tuto skutečnost jsem reflektoval užitím první nebo druhé osoby pro zachování pocitu nejistoty a vnitřního rozporu, přestože v samotném textu nejsou od zbytku vyprávění tyto věty jasně odlišeny. Podobně jsem například přistupoval i v případě, kdy jsem užil první osoby pro zvýraznění bezprostřednosti: 彼は、腹立った。そう言った舌を、ひきちぎってやりたい、と思った。 47 (To ho naštvalo. Nejraději bych ti za to vyrval jazyk z huby, říkal si v duchu.) Pro moderní narativní texty, k nimž se řadí i „Mračná hora“, je charakteristická právě neutralizace distinktivních rysů jazykové výstavby. Dochází k ní zrušením delimitačních grafických, gramatických a sémantických znaků.48 Do jinak objektivního popisu vnáší prvky 44 Nakagami, 172. Vilikovský, 207. 46 Doležel, 45. 47 Nakagami, 189. 48 Doležel, 19. 45 36 jako polopřímá řeč znaky subjektivity a vytváří tím nové formy vyprávění. Tento autorský záměr oživuje jazyk povídky a já jsem se jej v příslušných pasážích snažil dodržet. 4.3 Opakování lexikálních jednotek Zatímco v japonštině je opakovaný výskyt stejných lexikálních jednotek přirozený, protože má tento jazyk málo morfologických kořenů slov, v české stylistice je nadměrné používání jednoho výrazu považováno za stylistický nedostatek. Podle Knittlové je namísto nezměněné formy v rámci lexikální koheze možné užití synonyma, kohyponyma, hyperonyma nebo parafráze. 49 Udržet v českém překladu přesně odpovídající lexikální kohezi je velice náročné, a proto je posun akceptovatelný za předpokladu, že výrazy v cílovém jazyce nejsou vybrány nahodile a korespondují s původním významem. Problém je už v samotné formě syntaktických vazeb – japonština je coby aglutinační jazyk založena na spojování samostatných forem pomocí partikulí, pro flexivní jazyky jako čeština je ale typické skloňování a přiřazování různých vazeb k témuž látkovému základu.50 V japonském textu tak může docházet k opakovanému výskytu stejného výrazu, který ovšem dostává nové významy díky formám, které jsou na něj napojeny. Zatímco japonština základní význam slovesa rozvíjí připojením dalších slov, čeština může měnit význam slovesa pomocí předpon a přípon, které se vážou přímo na kořen slova. Pro překladatele tak představují problém např. onomatopoeia (více viz kapitola 5.6), jichž je v japonském lexiku mnohonásobně více, než v tom českém, a často jsou natolik mnohovýznamová, že k jejich převodu do jiného jazyka nestačí pouze vhodná předpona, ale je třeba si vypomáhat i jinými jazykovými prostředky. Nejpočetněji je v textu zastoupeno sloveso 言う („říct“), jehož neustálé opakování není pro japonštinu nepřirozené, podle české stylistické normy by ale příliš častý výskyt působil značně těžkopádně. S ohledem na kontext jsem ho tedy nahrazoval jinými ekvivalenty 49 50 Knittlová, 103. Watanabe Minoru, O podstatě japonského jazyka přel. Zdeňka Švarcová (Praha: Karolinum, 2000) 137. 37 s jistými výrazovými posuny (zesílení nebo naopak oslabení), např. „vykřiknout“, „dodat“, „naříkat“, „pochválit“, „navrhnout“ apod. Dialogy v povídce „Mračná hora“ jsou často doprovázeny dodatečnými holými větami, ve kterých autor přibližuje citové rozpoložení hlavních postav, a sloveso „říct“ tedy bylo možné vynechat úplně: 「わらいかけた。「涙、一粒流して眠ってたね」 51 („Při spaní jí začaly téct slzičky, že?“ Usmála se na něj.) Nakagamiho literární styl je typický nejen častým užíváním stejných výrazů, ale i opakováním celých vět, především v lyrických pasážích. Téměř identická věta o vlnícím se moři se v povídce vyskytuje celkem pětkrát. Snažil jsem se její původní význam vždy zachovat, v rámci větší různorodosti textu ale zároveň i použít různé variace, například větu učinit součástí delšího souvětí nebo lehce pozměnit sloveso: 彼は、立っていた。しばらく、三人で海をみつめて過した。海はうごいていた。 52 (Zastavili se a všichni tři na chvíli bez hnutí hleděli na vlnící se moře.) 海が、うごいていた。娘は、松林の方をみていた。 53 (Moře se vlnilo. „Podívej,“ řekl a natočil k němu dcerku pozorující zrovna něco v borovém lese.) 光が、当っていた。明るかった。海はうごく。波が起きあがり、崩れる。 54 (Na rozvlněné moře dopadaly sluneční paprsky a vzedmutý příboj se opakovaně tříštil o pláž.) 娘を抱いて、歩いた。海は、背後で、うごいていた。 55 (Kráčel dál s dcerou v náručí a za jejich zády šplouchaly mořské vlny.) Na začátku povídky se objevuje pasáž, kde rodina vystupuje z vlaku s dvěma cestovními a jednou papírovou taškou. V originále se neopakuje stále stejný výraz i díky tomu, že Nakagami použil pro „cestovní tašku“ tzv. 外来語(gairaigo), slovo přejaté z angličtiny, a pro „papírovou tašku“ tzv. 和語 (wago, původní japonský výraz), tudíž je v japonštině lexikální 51 Nakagami, 184. Nakagami, 172. 53 Nakagami, 173. 54 Nakagami, 185. 55 Nakagami, 187. 52 38 jednotka v obou případech odlišná. Abych se v češtině vyhnul nadměrnému výskytu slova „taška“, volil jsem synonyma jako „cestovní vak“ nebo „zavazadlo“, případně se snažil k taškám odkazovat zájmeny: 女房は取りあわなかった。女房は網棚にあげた二つのボストンバッグを、引っぱりおろした。ベル が鳴った。彼は、左手で娘を抱き、右手に一つボストンバッグを持って、降りた。女房は、彼の後か ら、ボストンバッグ一つ、紙袋一つを持って、ビッコを引くようについてくる。切符は、東京まであ った。しかし、改札に渡した。紙袋のオフトンを、彼は、娘に出してやった。女房は、紙袋から土産 物を出して、コインロッカーに入れた。桃色の方のボストンバッグをあけて、中から、娘の上着とパ ンツ、セーターを一着出し、紙袋の中に入れた。 56 (Ta si ho nevšímala a z police na zavazadla sundala dvě cestovní tašky. Přestože měli koupený lístek až do Tokia, když se ozval signál, že se vlak každou chvíli rozjede, spěšně vystoupil z vagónu s dcerou v levé ruce a jednou z tašek v pravé. Manželka se belhala za ním se zbývajícími zavazadly. Na nádraží dcerce z papírové tašky vrátil přikrývku a žena vytáhla několik dárků, které strčila do skříňky v úschovně. Z růžového cestovního vaku do tašky poté přendala náhradní dětskou bundu, kalhoty a svetr.) Dalším problémem spojeným s opakujícími se jednoduchými větami byl nedostatek konektorů, těm se ale podrobněji věnuji v kapitole 6.1. Mým cílem bylo vytvořit překlad, který by působil na českého čtenáře přirozeně, čemuž nadměrný výskyt stejných lexikálních jednotek brání. Vždy jsem se řídil zásadou, aby ekvivalenty korespondovaly s původním vyzněním textu. Pokud tedy bylo možné použít synonymum, učinil jsem tak. 4.4 Formálnost jazyka Jazyková rovina zvolená v překladu by měla odpovídat té, kterou autor používá v původním textu. Podle Knittlové volba citově zabarvených nebo emocionálně neutrálních výrazů závisí vhledem k jiným jazykovým prostředkům pro jejich vyjadřování především na překladatelově subjektivním pojetí díla. 56 57 57 Kromě již výše zmiňovaných polopřímých Nakagami, 169. Knittlová, 58. 39 konstrukcí, v nichž se vyskytují prvky hovorové řeči, se v povídce s výjimkou dialogů objevuje převážně standardní bezpříznaková japonština. Nakagami volí takové jazykové prostředky, aby pozice vypravěče byla co nejvíce nezaujatá, a proto se vyhýbá většímu množství citově zabarvených slov. Vytváří tak kontrast s expresivním jazykem v rozhovorech, který je naopak vždy hovorový a vyskytuje se v něm množství vulgarismů. Narativní pasáže si drží odstup i v emocionálně vypjatých momentech, velmi formálně je popisován např. pohlavní styk – autor úmyslně používá výhradně spisovné výrazy jako 性器 („genitálie“) a vyhýbá se eufemismům. S formálností jazyka souvisí i zdvořilost. Při překladu dialogů v „Mračné hoře“ nebylo příliš obtížné dodržet její zamýšlenou úroveň, protože se až na pár výjimek veškerá konverzace odehrává v rámci rodinného kruhu a tudíž je používán převážně důvěrný tón. Pro japonštinu je typická existence dvou významových teritorií, objektivního a subjektivního 58, která v závislosti na pozici mluvčího a posluchače ovlivňují míru zdvořilosti. Používání odlišné slovní zásoby v důvěrném a formálním stylu je i náležitostí češtiny, v japonském jazyce se ale vyskytuje větší množství osobně laděných výrazů. Text povídky obsahuje pouze několik pasáží, kde jsou uplatňovány úrovně zdvořilosti, např. rozhovor s barmanem. Zatímco hlavní protagonista s ním hovoří v důvěrném stylu, on mu odpovídá zdvořile. Tuto skutečnost jsem se snažil reflektovat tím, že barman v některých větách hlavní postavě vyká: 「おもしろいとこないか？」彼は訊いた。カウンターの男は、音楽に聞き入っていた。「水割りで すか？」と訊き返した。59 („Je tu kolem něco zajímavýho?“ začal vyzvídat od barmana. Ten byl zrovna zaposlouchaný do hudby a namísto odpovědi se zeptal: „Dáte si ještě jednu?“) Je třeba dodat, že ačkoliv barman ve svých promluvách používá zdvořilé větné konstrukce (formy です a -ます), neznamená to zároveň, že mluví spisovně. Protože mu Tomo tyká a ptá se ho na osobní informace, oba muži se během dialogu sbližují. Mizí konvenční 58 59 Watanabe, 108. Nakagami, 178. 40 vztah mezi zákazníkem a obsluhou, takže barman začíná volit familiérnější výrazy. Když tak na konci rozhovoru vypráví příběh z lovu divočáků, objevují se v něm už prvky důvěrného stylu: 「シシ撃ちに入って、猿に出くわして、仰天したとか。女の尻を撃ってしまうとこやったとか。撃 たなんでよかった,と二人で溜息ついとる」 60 (Jak byl na tom lovu, narazil prý na ňákou divnou opici. A on to nakonec byl zadek nějaké ženské! Oba si dost oddychli, že to do ní nenašil.“) Vykání jsem zvolil i v části popisující výmluvy, jimiž si hlavní protagonista vypomáhá při prodeji padělaných kuponů na naftu. Jeho argumenty jsou totiž adresovány zákazníkům a opět se v nich proto objevují formy です a -ます. Tomo v této části textu hovoří zdvořilou, přesto místy nespisovnou japonštinou. Specifikem japonského jazyka jsou i rozdíly mezi mužskou a ženskou řečí, které se liší nejen ve slovní zásobě. Obecně platí, že ženy hovoří spisovněji než muži. V povídce „Mračná hora“ se tyto rozdíly místy vytrácí, protože všechny postavy neustále používají dialektismy, přesto jsou patrné např. manželčiny zdrobněliny (お父ちゃん, お母ちゃん). V případě, že mluví s dcerou, jsem si tak dovolil je umístit i do vět, kde se původně nevyskytují („kuřátko“, „džusík“). Žena v české verzi překladu také používá obecný nebo hovorový jazyk, v japonštině se ale v jejích promluvách oproti manželovi přeci jen objevuje menší množství zkrácených a vulgárních výrazů, což jsem se snažil reflektovat při reprodukci dialogů v překladu. Zatímco v narativních pasážích bylo s ohledem na originál vhodné používat spisovný jazyk, v rozhovorech by naopak působil nepřirozeně a už samotné použití dialektismů (viz kapitoly 7.1 a 7.2) dávalo při překladu široký prostor při volbě vhodné úrovně hovorovosti. Úrovněmi zdvořilosti, které můžou při překladu z japonštiny skýtat problémy, jsem se ve mnou zvoleném textu nemusel příliš zabývat. 60 Nakagami, 178. 41 5. Lexikální rovina 5.1 Lexikální ekvivalence Při překladu je důležité brát zřetel především na to, že jeho úlohou není reprodukovat jazykové prostředky, ale funkci, která jim připadá v rámci vyššího celku.61 Ekvivalent tedy není pouze jeden samostatný prostředek, ale hned celý soubor vzájemně propojených výrazů, které s ohledem na funkci v originálu reprodukují původní informaci. Slova je nutné vnímat jako součásti kontextu, nikoliv samostatné celky. Významy jednotlivých výrazů jsme schopni popsat v rámci svazku jejich rozlišovacích příznaků. 62 V množině slov označujících sourozence můžeme např. kombinací příznaků věk a pohlaví rozlišit mezi „mladším“ a „starším bratrem“. V japonštině je tento rozdíl zachycen už v centru slovní zásoby, tj. substantivech 兄 a 弟 , čeština musí ovšem k vyjádření této formální odlišnosti přidat adjektivum. I když při reprodukci podobných výrazů musíme používat odlišné jazykové prostředky, důležité je zachování funkce, kterou plní v textu. Knittlová dělí překladové protějšky do tří základních skupin – úplné či absolutní, částečné nebo nulové. s jednoznačným 63 Mezi absolutní ekvivalenty patří především pojmenování denotačním významem označující stejnou nebo odpovídající část mimojazykové skutečnosti. Může se jednat i o slova s více možnými protějšky, jejichž význam je však přesně dán gramatickým, lexikálním nebo pragmatickým kontextem Např. slovo 浅 い („mělký“ nebo „povrchní“) je v daném kontextu (barman se hlavní postavě omlouvá, že nemůže doporučit žádná zajímavá místa v okolí) chápáno v přeneseném významu („Zrovna jsem tu začal dělat, tak se tu moc nevyznám.“). Mnohem běžnější jsou ale částečné protějšky, které souvisejí s geografickými, historickými a sociálními odlišnostmi mezi výchozím a cílovým jazykem (např. dětské označení pro matku ママ, v povídce ovšem referující k majitelce baru). Částečnost se může 61 Vilikovský, 39. Watanabe, 73. 63 Knittlová, 33. 62 42 týkat rozdílů formálních, významově denotačních (slovo něco označuje – předmět, děj, vlastnost apod.), významově konotačních (stylistické a expresivní výrazy – zdrobněliny, vulgarismy apod.) a pragmatických (vztah mezi uživatelem a jazykem).64 Pokud ekvivalent v cílovém jazyce neexistuje, musí být nahrazen analogickým slohotvorným postupem nebo převzetím cizího slova (např. pačinko nebo místní názvy jako Onigadžó, viz kapitoly 5.3 a 5.4). V následujících kapitolách jsou detailněji popsány některé vybrané pasáže, ve kterých se vyskytují právě částečné nebo nulové ekvivalenty, a postup, jakým jsem postupoval při jejich překladu. 5.2 Označení postav Lexikum používané autorem v původním textu vždy zohledňuje úhel pohledu hlavní postavy. Manželka se proto objevuje pouze pod výrazem 女房 (njóbó), kterým muži důvěrně označují své ženy při rozhovoru s jinými lidmi (nikoliv tedy i ženy cizí). Nakagamiho tendenci k užívání minimálního slovníku a opakování lexikálních jednotek jsem se pokusil částečně zachovat, protože jejich nahrazení příliš expresivními výrazy by mohlo vést ke zkreslení autorova stylu. 65 Přesto jsem se s ohledem na cílový jazyk překladu uchýlil i několika různým variantám pro označení hlavní ženské postavy – vedle „manželky“ je použito i výrazů „žena“ a „matka“. Žádné ze slov není citově zabarvené a slouží k omezení příliš častého výskytu stejného výrazu, které by mohlo působit jako stylistický nedostatek (viz kapitola 4.3). Ve větách vztahujících se k dceři zní navíc „matka“ (nebo „otec“ v případě hlavního protagonisty) v češtině přirozeněji, viz např.: 娘はうなずく。女房は、娘を抱きあげた。 66 (Dcera přikývla a matka ji vzala do náruče.) 娘は、彼がみつめていることに気づき、わらいかけた。 dobu zírá, a na tváři se jí objevil úsměv.) 64 Knittlová, 35. Vilikovský, 216. 66 Nakagami, 175. 65 43 67 (Pak si všimla, jak na ni otec celou Protože jsou všechny vedlejší ženské postavy v původním textu označovány pouze jako „žena“, mohlo by v české verzi dojít k záměně s manželkou, v některých případech se ale daly odlišit pojmenováním profese, například „servírka“ nebo „herečka“. Matka hlavní postavy, která se v povídce rovněž objevuje, je odlišena jako „jeho matka“. Jiný výraz se objevuje pouze v telefonním rozhovoru s jejím manželem: 「おふくろ に代わってくれんですか？」 68 („Můžu mluvit s mámou?“) Označení おふくろ patří do slovní zásoby důvěrné japonštiny a je používán pouze pro vlastní rodiče mluvčího, proto jsem se přiklonil k ekvivalentu „máma“. Několika variantami jsem označoval i dceru – „dcera“, „dcerka“ nebo „malá“, zachoval jsem ale autorův záměr její křestní jméno zmiňovat pouze v dialozích. Výjimkou je pouze věta: 女房が下の娘を抱き、彼が上の娘をおぶった。(Žena měla v náručí Nanu a on nesl tělíčko starší dcery na zádech.) Ve většině textu se totiž původní výraz „mladší dcera“ dal nahradit jinými slovy, v tomto případě jejich množství ale bylo limitované, a proto jsem se pro větší přehlednost rozhodl užít křestní jméno. Jedná se zároveň o jednu z pasáží, v nichž je vzpomínána i zesnulá starší sestra, jejíž jméno je čtenáři neznámé. Pokud je k tomu důvod, Nakagami mezi oběma dětmi rozlišuje pomocí spojení 下の娘 („mladší dcera“) a 上の娘 („starší dcera“) a protože se tak v některých větách příliš často opakuje stejné slovo, nahradil jsem ho v několika případech výrazem „sestra“, jehož zdrobnělina „sestřička“ se objevuje v dialozích. K použití citově zabarveného označení postavy mimo dialog jsem se uchýlil ve větě, kde lze odůvodnit záměrem zachovat estetickou hodnotu: 三歳にまだならない娘が、誰よりも先に、海に溶けてしまう気が、彼はした。 69 (Tahle malá holčička, které ještě nebyly ani tři roky, by se v moři rozpustila daleko rychleji než oni.) Zdrobnělina „holčička“ je rovněž používána v dialozích, které referují ke starší dceři. Matka ji v japonštině nazývá お姉ちゃん („starší sestřička“), což je oslovení, kterým zpravidla 67 Nakagami,184. Nakagami, 182. 69 Nakagami, 186. 68 44 mladší sourozenci titulují ty starší. Může se ovšem objevit i v ústním projevu rodičů, především když mluví s dětmi. Nakagami ho užívá i v rozhovorech mezi ústředním párem, kde by mohlo být matoucí, ke komu toto oslovení odkazuje, a proto jsem v některých částech textu dal přednost výrazu „holčička“. Jak ale popisuji výše, celkově jsem se citově zabarveným slovům v překladu spíš vyhýbal. Přestože se pohled nestranného vypravěče často střídá s myšlenkami a vzpomínkami hlavního protagonisty, s ohledem na jeho charakter je jistý chladný odstup při popisu členů rodiny pochopitelný. 5.3 Místní názvy Znaky 雲 山 v názvu povídky mají standardně sinojaponské čtení unzan, tj. „hora zahalená v oblacích“ nebo „hora zdáli připomínající mračna“.70 Pouze v několika konkrétních případech, kdy znaky tvoří část místního jména, mají japonské čtení kumojama (jmenuje se tak např. čtvrť ve městě Tottori). Příslušné reálie v textu je ale vždy nejprve nutno ověřit. Vzhledem k tomu, že v místě děje povídky se podobná lokalita nevyskytuje (v tomto případě bych název do jiného jazyka přepsal doslova jako Kumojama), přiklonil jsem se k sinojaponskému čtení a povídku v češtině pojmenoval „Mračná hora“. Podle definice Slovníku spisovné češtiny má přídavné jméno „mračný“ v češtině dva významy – „mraky pokrytý“, „z mraků složený“ nebo „mající zamračený vzhled“, tj. „ponurý“, „chmurný“, „pochmurný“, „zachmuřený“. 71 Dá se užít například ve slovním spojení „mračná nálada“, tudíž se přibližuje jedné z možných interpretací původního názvu coby stavu mysli hlavního protagonisty. Jinak jsem postupoval v případě skutečné lokality Onigadžó, která se nachází v blízkosti města Kumano (jehož jméno v překladu neuvádím, viz kapitola 3.2), a Nakagami k těmto útesům situoval samotný závěr povídky. Zachoval jsem sice původní název v japonštině, 70 71 Nihongo daidžisen. JapanKnowledge. <http://dic.search.yahoo.co.jp>. 27.1.2013. Bohuslav Havránek aj., Slovník spisovného jazyka českého III (Praha: Academia, 1989) 138. 45 přidal jsem za něj ovšem i český překlad. V textu se totiž objevuje věta, která částečně osvětluje jeho etymologii a čtenář neznalý japonštiny by měl problémy s její interpretací: そのまま、タクシーをひろって、鬼ヶ城へ行った。トンネルを抜けて、すぐのところだった。海に せり出した山の岩が、鬼が住んでもよいと思うところからつけた名前だった。 72 (Ten je zavezl přímo k útesu Onigadžó, Čertí pevnost. Oblast své jméno dostala díky visutým skalám, které z pobřeží přečnívají přes mořskou hladinu a podle místních by se v nich mohli skrývat ďáblové. Prošli tunelem a útes spatřili přímo před sebou.) Město Macusaka (prefektura Mie) není v povídce blíže lokalizováno, a proto jsem o něm dodatečné informace rovněž neuváděl. Pro úplnost ale dodejme, že Nakagami pracuje se skutečnými zeměpisnými údaji a z Nagoje opravdu vede železniční trať do Šingú, přičemž Macusaka i Kumano jsou jedněmi ze zastávek. 5.4 Odlišnost kulturního prostředí Jak už jsem zmiňoval v kapitole 3.2, při překladu je třeba dávat si pozor na výrazy, které by mohly být obtížně pochopitelné pro čtenáře žijícího v odlišném kulturním prostředí. Levý nesouměřitelnost jazyků po sémantické stránce klade za vinu tomu, že skutečnost je v každém jazykovém systému dělena na odlišné segmenty.73 Tento pojmenovací systém daného jazyka je pak skutečnosti nadřazen, proto například čeština na rozdíl od japonštiny nebo angličtiny nerozlišuje vlastní schody a odpočívadla. Denotační informace ale zůstává nezměněna, pokud označovaná skutečnost splňuje v textu stejnou funkci. 74 Tato kapitola se zabývá lexikem použitým v povídce, které nemá v českém jazyce přesný ekvivalent, případně je jeho význam v japonském kontextu odlišný. Mým cílem byl překlad srozumitelný i běžnému čtenáři, zároveň jsem se ale snažil zachovat i jistá kulturní specifika. V případě, že by se text cílovému prostředí přiblížil přespříliš, mohl by se naprosto vytratit fakt, že je příběh situován do 72 Nakagami, 189. Levý, 68. 74 Knittlová, 41. 73 46 Japonska, a tím i hodnota celého díla. Čím vzdálenější je prostředí popisované v překládané literatuře, tím silnější je zpravidla informativní funkce překladu.75 V textu je opakovaně zmiňován オフトン, který sebou všude nosí dcera. Slovo futon je i součástí anglického jazyka a český čtenář by s jeho interpretací neměl přílišné problémy, v angličtině je ale jeho význam částečně odlišný od japonštiny. Označuje totiž pouze spodní část soupravy na spaní, tj. matraci.76 Nakagami v textu upřesňuje, že se jedná o tzv. 掛け蒲団 (kakebuton), což je naopak část horní. Vhodnějším ekvivalentem jsou tedy spíše výrazy „přikrývka“ nebo „deka“, které jsem střídavě užíval. Futon by bylo poměrně nepřesné označení i vzhledem k tomu, že přikrývka v povídce je po stranách zahnutá a je na ní vyšitý obrázek. V případě, že výraz v českém jazyce neměl žádný ekvivalent a jeho obšírné vysvětlování by narušilo kontinuitu textu, uchýlil jsem se k menšímu významovému posunu. Jedná se např. o slovo 紙粘土 (kaminendo), označující výrobek ze směsi papíru, lepidla a hlíny.77 Starší dcera v povídce vyrobí ve školce z těchto materiálů mrkev, kterou chce darovat babičce. V českém prostředí jsou známé dětské výrobky z hlíny nebo lepidla a papíru, technika známá v angličtině pod názvem „paper-clay“ se u nás ale příliš nepoužívá. Volil jsem tedy mezi „hliněnou“ a „papírovou“ mrkví a nakonec se přiklonil k druhé variantě, protože naznačuje, že papír nebyl jediný použitý materiál. Hlavní protagonista se s manželkou seznámil v podniku označovaném jako スナック, tj. zkrácená verze slova スナックバー („snack bar“). Jedná se o místo, kde jsou kromě alkoholu k prodeji nabízena i jednoduchá jídla, a já jsem ho tedy přeložil jednoduše jako „bar“. Obtížnější byl ovšem výraz キ ャ バ レ ー , jehož nejbližší český ekvivalent „kabaret“ v evropském kontextu vyvolává asociace s tanečními podniky ze začátku 20. století. V Japonsku jsou tak označovány poválečné kluby, kde dívky netančí, ale návštěvníkům se 75 Levý, 96. „Futon“, Merriam-Webster Dictionary. Encyclopædia Britannica Company. <http://www.merriamwebster.com/dictionary/futon>. 10. 3. 2013. 77 Šinmura Izuru aj., Kódžien (Tókjó: Iwanami šoten, 1998) 555. 76 47 věnují coby hostesky.78 Můj překlad „noční klub“ vychází z významově spřízněného výrazu キャバクラ (vzniklého zkombinováním slov „kabaret“ a „klub“), kterým se podobné podniky často označují v současnosti. Před vchodem některých japonských podniků bývají vyvěšeny tradiční zástěny 暖簾 (noren). Informují o jméně, případně typu obchodu a kromě estetické funkce ochraňují vnitřní prostory před větrem nebo prachem. Protože se na noc sundávají, dávají rovněž kolemjdoucím najevo, že je podnik otevřený. Právě tato funkce hraje v Nakagamiho textu hlavní úlohu, když se rodina rozhoduje, kam se půjde najíst, a autor zmiňuje, že před vchodem do blízké restaurací se nacházel noren. V překladu jsem se to snažil reflektovat vsuvkou: ひとまず、食堂に入ることにした。駅前の、のれんを出した食堂だった。 79 (Prozatím se rozhodli zajít někam najíst a vybrali si tradiční restauraci hned před nádražím. Vchod zdobila zástěna oznamující, že je právě otevřeno.) Zatímco v České republice je slovní spojení „průkaz totožnosti“ asociováno především s občanským průkazem, v Japonsku obdrží identifikační karty i zaměstnanci některých firem. Protože mi doslovný překlad výrazu 会 社 の 身 分 証 明 書 jako „firemní průkaz totožnosti“ připadal poněkud krkolomný, rozhodl jsem se jej zkrátit pouze na „firemní průkaz“. Nakagami kartu zmiňuje na začátku příběhu nejspíš kvůli tomu, aby naznačil, že hlavní protagonista sice má zaměstnání (až později zjistíme, že práci opustil), ale i finanční problémy, a proto se firemní legitimací zaručil při půjčce určitého obnosu. Problematické bylo i překládání názvů jídel a nápojů. Žena nabízí dceři na výběr mezi チ キンライス nebo 親子ドンブリ. První jídlo typově odpovídá českému „rizotu“ (rýže s kousky masa a zeleniny), to je ale původně italské jídlo s naprosto odlišným způsobem přípravy. Doslovný překlad „kuře s rýží“ mi tedy připadal jako lepší varianta. Název ojakodon je založen na slovní hříčce, protože se v pokrmu vyskytuje kuřecí maso (oja, „rodič“) a vejce (ko, „dítě“). Když si tedy matka s dcerkou zvolí toto jídlo a společně ho jí, Nakagami tím odkazuje 78 79 Kódžien, 674. Nakagami, 170. 48 k původnímu významu slova, který se bohužel v češtině nedal zachytit. Rozhodl jsem se původní název nepoužít, ale alespoň zmínit obě hlavní suroviny, ze kterých se pokrm skládá: „Chceš kuřátko s rýží, nebo si s maminkou dáš rýži s masem a vajíčkem?“ V Japonsku je běžné silnější alkoholické nápoje ředit vodou. Termín 水割り(mizuwari), používaný v pasáži odehrávající se v baru, neoznačuje konkrétní nápoj, ale spíše poukazuje na fakt, že je zředěný. Protože se tato praktika většinou spojuje především s pitím šóčú80 nebo whisky, rozhodl jsem se zvolit druhý z nápojů, který je známý i českému čtenáři. Automaty pačinko přestavují jeden z mála původních japonských výrazů, které jsem zachoval i v přeloženém textu. Českému čtenáři stačí pouze vědět, že se jedná o typ herních automatů. Na konci povídky Nakagami ovšem zmiňuje, jak byla starší dcera při manipulaci s nimi úspěšná, a bylo na místě dodatečně vysvětlit, na jakém principu tyto automaty fungují. Hráč totiž podle výše vhozeného obnosu obdrží určitý počet speciálních kuliček, které musí pomocí páčky umístit do výherních otvorů. Pokud je úspěšný, ve spodní části přístroje mu vypadne větší množství totožných kuliček, které poté smění za ceny. Oproti originálu jsem tak proces toho, jakým způsobem hraní pačinka probíhá, popsal trochu detailněji: 上の娘は、一時、受け皿にいっぱいになるまで、玉を出した。 81 (Starší dceři z automatů padávala jedna vyhraná kulička za druhou, dokud se jimi spodní část přístroje úplně nezaplnila.) Pragmatický aspekt k rozšířené verzi překladatele opravňuje, protože činí text mnohem čtivějším.82 Podobně jsem postupoval i v případech, kdy bylo konkrétní aktivitu popisovanou v povídce třeba vysvětlit blíže. Pokud se například manželka v koupelně omývá vodou, je japonskému čtenáři jasné, že se chystá do vany (před vstupem do společné vany s horkou vodou je nutné se nejprve omýt). Tuto skutečnost by však nemusel pochopit český čtenář, proto jsem ji explicitně vyjádřil: „Slyšel, jak se před vstupem do vany omývá horkou 80 Destilovaný alkoholický nápoj z rýže nebo ječmene, obsahuje 20-25% alkoholu. Nakagami, 186. 82 Knittlová, 39. 81 49 vodou.“ Vysvětlení je na místě, pokud cílovému čtenáři uniká něco, co pro toho původního bylo v díle obsaženo.83 5.5 Přirovnání Při překladu jednotlivin existujících pouze v jednom z jazyků se často musí dělat větší či menší kompromisy u výrazů, které nemají vhodný ekvivalent v cílovém jazyce.84 Jinak může dojít k zobecnění nebo ztrátě expresivity. Jedná se např. o idiomy, rčení, slovní hříčky, přirovnání nebo metafory. Idiomy jsou ustálené víceslovné výrazy, jejichž význam se nedá odvodit z běžných významů slov, ze kterých se skládají. Často vznikají právě z metafor. Ty jsou založené na přenášení významu na základě vnější podobnosti. Koncept metafor je systematický a jejich struktura odpovídá fundamentálním hodnotám výchozí kultury.85 Tato kapitola se zabývá některými vybranými víceslovnými výrazy vyskytujícími se v povídce, případně slovními spojeními založenými na metaforách, a jejich převodem do českého jazyka. Původní výrazy jsem po analýze základní významové jednotky nahradil vhodnými ekvivalenty v češtině, překladový ekvivalent ovšem ne vždy formálně koresponduje s původním zněním86 a v některých případech nebylo možné autorem zamýšlený význam přenést kvůli absenci vhodného protějšku. Jedná se například o větu: 娘を真中にして、川の字になって寝た 。 87 (Leželi všichni tři vedle sebe v posteli s dcerou uprostřed a on nemohl usnout.) Nakagami trojčlennou spící rodinu přirovnává ke znaku pro řeku. K pochopení věty jsou tedy nezbytné znalosti japonského znakového systému. Autorem zamýšlená asociace navíc nejlépe funguje právě v textu psaném japonsky, kde je čtenáři zprostředkována i graficky – znak se skládá ze tří tahů, tj. delší tahy po stranách reprezentují rodiče a ten nejkratší uprostřed 83 Levý, 122. Levý, 128. 85 George Lakoff, Mark Johnson, Metaphors We Live By (Chicago: University of Chicago Press, 2003) 22. 86 Vilikovský, 31. 87 Nakagami, 182. 84 50 připomíná dceru, která spí mezi nimi. Protože se v českém jazyce nevyskytuje vhodný výraz, který by původní přirovnání dokázal nahradit, v překladu jsem ho úplně vypustil. Čtenáři bych v opačném případě musel detailněji objasnit, proč autor znak vlastně zmiňuje, a tím by se narušila kontinuita textu. Namísto přirovnání jsem tedy situaci popsal, byť jsem tak učinil na úkor estetických hodnot původního textu. Při popisu dceřiny únavy se v povídce rovněž dvakrát vyskytuje spojení 温かい手をしてい た. Doslovný překlad „měla teplé ruce“ na první pohled působí jako vhodný ekvivalent, ve větě se ale skrývá i asociace, zřejmá pouze japonskému čtenáři - teplé ruce jsou totiž považovány za projev únavy. Vzhledem k tomu, že chtěl autor v první řadě poukázat především na fakt, jak moc je dcera unavená, připadalo mi vhodné k vyjádření použít jiné jazykové prostředky, typické naopak pro český jazyk: 娘は、眠くなったのか、温かい手をしていた。 88 (Malá byla ještě ospalá a sotva se držela na nohou (…)) Některá přirovnání se obtížně překládala především proto, že se nejednalo o ustálená slovní spojení a bylo tedy nejprve zapotřebí pochopit, co jimi autor chtěl vyjádřit. Nakagami např. dceřin výraz v obličeji přirovnává k 山羊の眼, tj. doslova „dělala kozí oči“. Tato metafora v japonštině neexistuje a je pouze součástí autorova idiosynkratického slovníku. Dala by se tedy přeložit doslova, v češtině je ale koza jako zvíře často asociována s negativními vlastnostmi a výraz „kozí oči“ by mohl působit nechtěně komicky. Požádal jsem tedy o interpretaci několik rodilých japonských mluvčích a spojení v nich vyvolávalo dvě rozdílné asociace – děsivý anebo prázdný výraz. Vzhledem ke kontextu (dcera je unavená a nachlazená) jsem se přiklonil k druhé z možností, a větu přeložil: „Když se na dceru podíval, přišel mu výraz v jejích očích úplně prázdný.“ Nejednoznačnost autorem zamýšleného významu mi činila problém i ve snové scéně v nočním klubu, kde hosteska použije pro popis pohlavního styku výraz 花 („květina“). Toto slovo má celou řadu přenesených významů a v daném kontextu může označovat „ženu“, 88 Nakagami, 169. 51 „umění“, „nevěru“89 apod. S ohledem na způsob, jakým ho v následující větě použije hlavní protagonista, jsem ho interpretoval jako „něco nádherného, skvělého“ (doslova „Dělat tohle je nádhera.“) a dialog přeložil následovně: 「こんなことやってるのが花なんよ」舌をつっ込んで、女の口を吸う。それから、ふうっ と長く息を吐き、「男は花だけじゃしんぼうできん」90 („Já bych nejraději celej život dělala jenom tohle.“ Vrazil jí jazyk hluboko do úst a jejich rty se k sobě pevně přitiskly. Poté zhluboka vydechl: „Chlapi toho ale občas potřebují trochu víc.“) Překlad se od originálu částečně odchyluje, aby rozhovor zněl i v českém jazyce přirozeně. Mým cílem ve všech výše popsaných i dalších podobných případech bylo především zachování expresivity. 5.6 Onomatopoeia Japonština obsahuje velké množství onomatopoeií, tj. zvukomalebných a mimetických výrazů. Oproti češtině, ve které se používají především při fonetickém napodobování zvuků, japonská onomatopoeia neimitují pouze sluchové vjemy a dokážou vyjadřovat širokou škálu smyslových dojmů a pocitů. Dělí se do tří hlavních kategorií - 擬声語 (giseigo) napodobují skutečné zvuky, které vydávají lidé nebo zvířata, mezi 擬音語 (giongo) patří zvukové efekty jako déšť, vítr nebo výbuch, a 擬態語 (gitaigo) popisují činnosti a pocity. 91 Přeložit výrazy gitaigo do jiných jazyků je problematické především kvůli tomu, že jsou souhrnem specifických emocí a často je velmi obtížené zachytit jejich přesný význam. V případě některých slov patřících do kategorií giseigo a giongo lze český ekvivalent nalézt mezi objektivními citoslovci, která převádějí zvuky z vnějšího světa do artikulované podoby. 92 89 Kódžien, 2164. Nakagami, 184. 91 Tamori Ikuhiro, Onomatope gion, gitaigo o tanošimu (Tókjó: Iwanami šoten, 2002) 5-6. 92 Jiří Novotný, Mluvnice češtiny pro střední školy (Praha: Fortuna, 1997) 64. 90 52 Protože jsou ale citoslovce typická především pro dětskou řeč, nehodilo by se jich užívat ve vážně míněné povídce cílené na dospělého čtenáře. Při překladu onomatopoií v „Mračné hoře“ jsem raději jiné jazykové prostředky. Z níže uvedených příkladů je patrné, že se onomatopoeia nejčastěji vážou na slovesa (ale i jiné slovní druhy) buď přímo, nebo pomocí partikule と. Často se tak jejich význam dal v češtině vyjádřit použitím vhodného adjektiva, adverbia nebo předpony. Na začátku povídky se objevuje výraz ご わ ご わ , používaný pro popis ztvrdlé, nepoddajné (též naškrobené) látky nebo papíru. 93 Protože by doslovně přeložené slovní spojení „ztvrdlé od slin“ mohlo v češtině působit spíše jako oxymóron, přidal jsem do věty adjektivum „zaschlý“ naznačující, že současný stav okrajů přikrývky je výsledkem jejich dlouhodobého žmoulání: 黒くなり、生地がほころび、唾液でごわごわになった元々端っこで、顔を撫ぜる。 94 (O tvář se jí otíraly původní okraje, které už byly celé špinavé, rozpárané a ztvrdlé od zaschlých slin.) Poměrně specifický význam má mimetický výraz ちまちま (něco malého, nakupeného na jednom místě těsně vedle sebe).95 Nakagami ho používá ve spojení se slovesem 固まる, které se dá přeložit jako „shromáždit do skupiny“. 96 Jeden z významů onomatopoeia je už tedy zahrnut ve slovese samotném a pro úplné přenesení původní sémantické jednotky stačilo jen do věty přidat adjektivum „malý“. Ze stejného důvodu je použita i zdrobnělina „obchůdek“: ちまちまと店のかたまった繁華街だった。 97 (Nacházeli se přímo v centru města, kde se k sobě tísnila spousta malých obchůdků.) V případě výrazu みるみる (velmi rychle, přímo před očima) se naskýtalo hned několik možných variant překladu – např. „okamžitě, „v mžiku“, „najednou“ apod. Pro spojení 93 Kódžien, 1018. Nakagami, 168. 95 Kódžien, 1718. 96 David Labus, Jan Sýkora, Japonsko-český studijní znakový slovník (Praha: Paseka, 2005) 107. 97 Nakagami, 175. 94 53 „během chvilky“ jsem se rozhodnul s ohledem na partikuli うちに, která podobně jako slovo „během“ odkazuje k určitému časovému úseku: 鳥肌が、みるみるうちに立った。 98 ((…) během chvilky mu naskočila husí kůže.) Rovněž mnohovýznamové グズグズ se dá vyložit několika způsoby. Odkazuje k aktivitě, která je pomalá, opatrná nebo nedůsledná, případně k nesouhlasu.99 Vzhledem ke kontextu, v jakém Nakagami výraz používá, se mi jako nejvhodnější ekvivalent jevilo nespisovné slovo „flákačský“. Je totiž součástí neformální přímé řeči a žena ho na adresu svého muže pronáší s náznakem ironie, proto je na místě lehkovážný tón. Pro úplnost ještě dodávám, že výraz イロ オトコ označující atraktivního muže se ve větě váže k podstatnému jménu a bylo ho tudíž třeba přeložit pomocí adjektiva. Nejvhodnější mi připadalo přídavné jméno „nádherný“, které lze v češtině použít i v ironickém kontextu: 「グズグズの、借金の天才の、お父ちゃん。イロオトコのお父ちゃん、一緒におぶ入ろー」 100 („Můj flákačskej, věčně zadluženej taťko! Ty můj nádhernej tatínku, pojď se mnou do vany!“) V textu se objevují dvě onomatopoeia, která se používají pro popis pohybu nebo chůze – ちょこちょ se dá přeložit jako „batolení“ nebo „klopýtání“, ぶらぶら jako „procházení“ nebo „klácení“. 101 V případě prvního z nich jsem předpokládal, že má v originále přenesený význam a je použito jako indikace, že danou aktivitu není nutno provést okamžitě. Tuto nenucenost jsem vyjádřil už pomocí adverbií „někdy někam“, ekvivalentům k 後で a 他へ. U ぶ らぶら by nejvhodnějším protějškem byl výraz „procházet se“, protože ale v následující větě používám podstatné jméno „procházka“ (v obou větách se opakuje sloveso 歩く), uchýlil jsem se k o něco volnějšímu překladu: 後で、ちょこちょこと他へ行こか？ 102 („Nechceš si se mnou pak někdy někam zajít?“) 98 Nakagami, 180. Kódžien, 757. 100 Nakagami, 182. 101 Tamori, 41. 102 Nakagami, 184. 99 54 また、海岸を、ぶらぶら歩いた。海があった。砂浜の上を、女房と娘は手をつないで歩く。 103 (Po obědě se šli opět podívat na pobřeží. Matka s dcerou se při procházce držely za ruce.) Dceřina bunda je popisována jako ボ テ ボ テ (velmi tlustá a těžká na pohled) 104 . Nejvhodnějším ekvivalentem se mi jevilo adjektivum „objemný“, tj. „mající velký objem, rozsah, rozměr“105, byť v sobě zahrnuje pouze jeden z přívlastků vyjadřovaných původním onomatopoeiem. Dá se totiž použít i při popisování lidské postavy a tak jsem jej zvolil především s ohledem na druhou větu, ve které se ボ テ ボ テ vyskytuje. Zdrobnělina „tělíčko“ slouží ke zdůraznění kontrastu mezi drobnou postavou malého dítěte a objemným kusem oděvu: 名古屋の地下街で買ったボテボテの赤いコートを着せた。 106 (Pak jí pomohl obléct si objemnou červenou bundu koupenou v obchodní pasáži v Nagoji.) コートがボテボテのため、娘の体は二倍ほどにふくらんでいる。 107 (Její tělíčko bylo v objemné bundě skoro dvojnásobně velké.) Všechna výše uvedená onomatopoeia patří do kategorie gitaigo, Nakagami ale používá i výrazy imitující skutečné zvuky. Protože má japonština širokou škálu způsobů, jak popsat emoce, vyskytuje se v ní například celá řada onomatopoií vyjadřujících smutek. Od hlasitého pláče (おいおい nebo わんわん) přes tiché naříkání (さめざめ) až po verbálně nevyjádřené pocity úzkosti ( もやもや ). 108 Autor manželčin pláč upřesňuje výrazem メソメソ (potichu vzlykat, používá se především v případě osob okamžitě reagujících na nepříjemné vnější podněty pláčem). 109 Věta je formulována jako otázka, kterou si v duchu pokládá hlavní postava při pohledu na svou opakovaně naříkající ženu. V překladu jsem tedy zvolil citově zabarvené 103 Nakagami, 185. Dedžitaru daidžisen. Kotobank. <http://kotobank.jp>. 12. 3. 2013. 105 Slovník spisovného jazyka českého III, 405. 106 Nakagami, 169. 107 Nakagami, 171. 108 Tamori, 23. 109 Kódžien, 2631. 104 55 sloveso „fňukat“, které v sobě oproti výrazu „plakat“ obsahuje aspekt nesouhlasu a podráždění z jeho strany. „Fňukání“ navíc nebývá spojováno s hlasitým, ale spíše nenápadným pláčem: どんづまりまで来て、なにをメソメソすることがあるのか。 110 (Se vším je konec, jaký smysl má kvůli tomu fňukat?) Další podobné výrazy, které se v textu vyskytují, jsou např. チンチン (cinknout) nebo か たかた (klepat). Českému jazyku rovněž není neznámá zvukomalba na základě asociace hlásek s určitými atributy nebo dějem. Nalézt české ekvivalenty tedy nebylo obtížné a obě slovesa použitá v překladu jsou nejen zvukomalebná, ale dokonce se v nich vyskytují obdobné konsonanty („c“, „k“). Nejsou tedy po fonetické stránce příliš vzdálená svým japonským protějškům. 110 Nakagami, 174. 56 6. Syntaktická rovina 6.1 Skladba souvětí Japonština a čeština mají odlišný systém řazení větných členů, doslovný překlad tudíž nemůže reprodukovat originální text slovo od slova v původním pořadí. Základním pravidlem skladby japonské věty je, že řídící člen následuje za řízeným111 a sloveso se tedy nachází na konci věty (podmět + předmět + přísudek), v češtině je ovšem uprostřed (podmět + přísudek + předmět). V japonských souvětích jsou odlišně vyjadřovány vztahy mezi větami, např. věty vyjadřující příčinu a důsledek mají opačné pořadí. Další odlišností je absence některých formálních vyjadřovacích prostředků, např. partikulí. Problémy rovněž činí velmi dlouhé japonské přívlastky nebo užití formálních ekvivalentů, jako jsou např. přechodníky, kterými jsou v japonštině běžně spojovány věty, v češtině jejich použití ale působí značně archaicky. Přesná reprodukce předlohy je vhledem k charakteru obou jazyků velmi obtížná. Řídil jsem se raději principem funkční ekvivalence a namísto doslovného překladu volil jazykové prostředky, které by plnily stejnou denotační, konotační a pragmatickou funkci. Pokud totiž překladatel neužívá všech specifických prvků svého jazyka, pro které v originále nemůže být dán podklad, bude výrazová škála překladu značně chudší.112 Místy tedy dochází k jistému posunu, tj. odlišnostem od originálu, a to paradoxně právě proto, že jsem se za účelem zachování všech funkcí původního textu pokusil dosáhnout totožnosti za cenu jisté změny. Posun neznamená jen nevěru originálu, jde o to vhodnými prostředky nahradit to, co se při v překladu z originálu ztratilo.113 Pro Nakagamiho literární styl je charakteristická redukce výrazových prostředků na nezbytné minimum. V celé povídce používá především jednoduché věty s nepříliš rozvitými větnými členy a delší souvětí se objevují pouze v dialozích. Pokud se už v popisné pasáži objevuje souvětí, jedná se většinou o věty souřadné spojené pomocí přechodníku – např. 111 Miroslav Novák, Gramatika japonštiny I. (Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978) 117. Levý, 71. 113 Anton Popovič, Poetika umeleckého prekladu (Bratislava: Tatran, 1971) 73. 112 57 podmiňovací způsob nebo příčina a následek jsou explicitně vyjadřovány pouze v rozhovorech. Pokud v textu nejsou zrovna přímo zprostředkovány myšlenky hlavní postavy, je vypravěčský styl čistě popisný – čtenáři je vylíčena scéna, která se zrovna odehrává, je ale především na něm, jak ji interpretuje. Japonština má sklon používat jednodušší a kratší struktury a jejich vztah vyjadřovat explicitně 114 , tudíž se v ní obecně objevuje menší množství podřadných souvětí, čeština ale hojně využívá konektorů, které umožňují čtenáři vznímat vztah toho, co má být řečeno s tím, co už řečeno bylo. Volil jsem tedy mezi dvěma možnými přístupy k reprodukci skladby vět – zachovat původní autorský styl, byť za cenu nepřirozenosti vyjádření v cílovém jazyce nebo větnou strukturu pozměnit tak, aby zněla přirozeněji. Nakagami velmi často používá i pět nebo více krátkých jednoduchých vět za sebou, což ovšem v češtině působí značně útržkovitě. S ohledem na zachování napětí jsem ale v některých klíčových dramatičtějších pasážích ponechal původní skladbu, např.: 落ちる。海に消える。一瞬のうちだった。体はふるえる。それがとまらず、彼は、しゃがみ込む。 115 (Spadne dolů. Zmizí v moři. Bude to jen chvilka. Roztřásl se po celém těle a musel si podřepnout, protože chvění nemohl zastavit.) Celkově jsem ovšem v překladu používal mnohem větší množství rozvitých vět a složitější podřadná souvětí, než se vyskytují v původním textu. Bylo třeba najít rovnováhu mezi věrností originálu a přirozeností vyjádření v cílovém jazyce, i když i za cenu toho, že autorův individuální autorský styl bude místy potlačen. Přenést Nakagamiho minimalismus beze změn by znamenalo ochudit čtenáře o řadu výrazových prostředků, které nabízí čeština. V další kapitole na několika vybraných příkladech ukážu, jak a z jakého důvodu posun v překladu skladby vět probíhal. 114 115 Knittlová, 103. Nakagami, 190. 58 6.2 Souvětí v překladu Při změnách ve skladbě vět jsem vždy dával pozor na kontext. Se syntaktickou rovinou souvisí i zvláštní druh japonského větného členu tzv. téma 主題 (šudai). Jedná se o jméno nebo nominalizovaný výraz, který nemá vymezený vazebný vztah k řídícímu slovesu ani k jiným jménům a naplňuje funkci některého z nevyjádřených základních určujících členů slovesa.116 Stává se tedy bezprostředním kontextem, z něhož se doplňuje chybějící určení. Pokud se ve větě téma nenachází, musí být určení doplněno z širšího kontextu. V prvním z následujících příkladů je téma přítomno (manželka), ve druhém se ale bylo třeba na základě kontextu rozhodnout, jestli se sloveso týká rodiny, nebo města obecně („jsou jím obklopeni“ anebo „město je jím obklopeno“): 「新婚なんやねえ」女房が、彼の耳のそばで言う。女房は、彼には、随分年を喰って見えた。 117 („To budou asi novomanželé,“ řekla manželka přímo do jeho ucha a připadala mu najednou strašně sešlá.) ちまちまと店のかたまった繁華街だった。海の音が、きこえていた。海に閉じられている、と思っ 118 た。 (Nacházeli se přímo v centru města, kde se k sobě tísnila spousta malých obchůdků. I tady ale bylo z dálky slyšet, jak burácí moře, a on nabýval dojmu, že jsou jím obklopeni.) Jako příklad pasáže, kdy jsem z estetických a stylistických důvodů věty spojil, zároveň se ale snažil dodržet určité napětí, protože se čtenář poprvé dovídá důležitou skutečnost, může posloužit následující souvětí: 眼が、女房を見ている。女房は、ハンドバッグをのぞく。写真を見ている。動物園の写真だった。 娘二人が、象の前に立っていた。 119 (Oči upírala na matku, která mezitím otevřela kabelku a prohlížela si fotografii ze zoologické zahrady. Obě dvě dcery na ní stály před velikým slonem.) 116 Novák, 126-127. Nakagami, 189. 118 Nakagami, 175. 119 Nakagami, 168. 117 59 Proč jsem se rozhodl odchýlit od původní skladby vět, je zřejmé, pokud si je pokusíme přeložit doslova: Oči upírala na manželku. Manželka nahlédla do kabelky. Dívala se na fotku. Byla to fotka ze zoologické zahrady. Obě dvě dcery stály před slonem. V češtině působí podobné jednoduché věty stylisticky neobratně, takže by vyprávění postrádalo jakékoliv tempo. První čtyři věty jsem raději spojil do jednoho souvětí a v původní podobě zanechal jen poslední pátou, abych zdůraznil důležitou novou informaci (v rodině byly dvě dcery, přestože doposud byla zmiňována pouze jedna), která se v ní nachází. Pochopitelně by ji ale nebylo obtížné napojit pomocí vedlejší věty přívlastkové (Oči upírala na matku, která mezitím otevřela kabelku a prohlížela si fotografii ze zoologické zahrady, na níž obě dvě dcery stály před velikým slonem.). Adjektivum „veliký“ se rovněž v originále neobjevuje, nejedná se ovšem o příliš velkou významovou odchylku a použil jsem ho za účelem rozvití jednoduché věty. Vztahy mezi původními větami Nakagami nevyjadřuje explicitně, je ale např. zřejmé, že když zmiňuje dcery stojící před slonem, jedná se o popis fotografie. Při překladu jsem tedy vždy zvažoval, v jaké následnosti, případně za jakým účelem se události odehrávají, a podle toho vybíral vhodné spojky nebo příslovce („mezitím“). Podobně jako v následujícím příkladu: 外へ出て、まっすぐ海にむかった。浜は、風が強い。女房は、娘をかかえてしゃがんでいた。海は、 ふくれあがり、裂けた。波は、白く変り、砂浜を這ってくる。また、ふくらむ。 120 (Když vyšli ven, vydali se přímo k moři. Na pláži foukal tak silný vítr, až se manželka s dcerou v náručí musela přikrčovat. Vlny se s mohutným vzdouváním opakovaně tříštily o pobřeží a při nárazu se měnily v bílý příboj, který omýval písek na pláži.) V prvním souvětí je sloveso 出る v přechodníkovém tvaru. Vztah mezi větami je tedy souřadný a vyjadřuje časovou následnost (Vyšli ven a vydali se přímo k moři.), protože je ale příliš časté používání spojky „a“ v češtině považováno za stylistický nedostatek (viz kapitola 4.3), pokud to bylo možné, snažil jsem se ji nahradit jinými jazykovými prostředky, tj. v tomto případě vedlejší větou příslovečnou časovou. Nakagami popisuje vlnění slovesy s podobnými 120 Nakagami, 171. 60 významy 膨れ上がる a 膨らむ („rozpínat se“, „kynout“ a „nafouknout se“, „expandovat“121), přičemž poslední věta また、ふくらむ。odkazuje k tomu, že se celá aktivita děje opakovaně. Připadalo mi vhodnější ji nahradit příslovcem („opakovaně“) a opět všechny věty spojit do jednoho souvětí. Pasáže s detailním popisem moře jsou vůbec jednou z nejsilnějších stránek originálu, a proto bylo důležité, aby i českému čtenáři připadaly působivé. Místy to znamenalo některé věty úplně vynechat: 光が、当っていた。明るかった。海はうごく。波が起きあがり、崩れる。また崩れる。 122 (Na rozvlněné moře dopadaly sluneční paprsky a příboj opakovaně zaléval písčitou pláž.) Věta tvořena pouze adjektivem 明い („jasný“) by vzhledem k předchozí informaci o slunečních paprscích působila nadbytečně. Protože je atmosféra celé pasáže značně odlišná od té, kterou zmiňuji v předchozí ukázce, a moře už není rozbouřené, rozhodl jsem se namísto opakování popisu pohybu vln použít sloveso „zalévat“, abych zdůraznil změnu počasí a celkově i v náladě dané scény – zatímco předchozího dne bylo moře rozbouřené, nyní (v den, kdy se rodina rozhodla spáchat sebevraždu) se uklidnilo. Někdy pak bylo třeba pořadí vět změnit: 白い波は、花にみえた。ゆっくりと、息をする腹のように海は、うごく。娘に、この息をする海を、 すっかり記憶させてやりたかった。これが、海だ。ここは昔から海水浴も出来ず、漁も出来ない。魚 の来るところは、もっと沖だった。 123 (Bílé vlny připomínaly květy. Pravidelně se zvedaly jako hrudník člověka, který zhluboka oddechuje, a on chtěl malé tento obraz vrýt do paměti. Už od pradávna se sem nikdo nechodil koupat ani chytat ryby, protože nepřiplouvaly tak blízko k pevnině. Tohle bylo opravdové moře.) Odstavec uvozuje přirovnání mořských vln ke květům a k hrudníku dýchajícího člověka. Poté následuje jednoduchá věta これが、海だ。(doslova: Tohle je moře.) a popis toho, jak se na pobřeží nedá koupat ani chytat ryby, protože žijí až dále na širém moři. Vzhledem k tomu, že autorovým záměrem bylo ukázat, jak je moře nespoutané a jak jsou proti jeho síle lidé 121 Japonsko-český studijní znakový slovník, 436. Nakagami, 185. 123 Nakagami, 173. 122 61 bezbranní, rozhodl jsem se v rámci gradace umístit větu „Tohle je moře.“ až na konec odstavce a explicitněji pomocí adjektiva „opravdové“ vyjádřit její význam. Podle Knittlové je japonština charakteristická nevypointováním sdělení124, což jsem se v překladu částečně snažil vynahradit. Dalším příkladem souvětí, ve kterém je změněno pořadí původních vět, je např. scéna, kdy hlavní postavu probudí dětský pláč a ona si nemůže vzpomenout, kde se nachází: そこが、どこなのか、分からなかった。子供の泣声がしていた。暗かった。海の音とも、樹の梢が、 こすれあって出来る山鳴りともとれる、その音の隙間からだった。救けたい、と思った。 125 (Na chvíli neměl ponětí, kde se nachází. Ze tmy k němu přes burácení mořských vln a šumění korun stromů, které se o sebe třely v horských lesích, doléhal dětský pláč. Kéž bych ti mohl pomoci, pomyslel si.) Holou větu tvořenou pouze adjektivem 暗かった („temný“) jsem zaměnil za příslovečné určení („ze tmy“) a informaci o dětském pláči umístil až na konec souvětí. Význam výrazu 隙 間 (sukima, „mezera“, „trhlina“, v tomto případě „pauza“, tj. ve chvílích, kdy nebylo slyšet šumění moře a korun stromů, mohl zaslechnout pláč) jsem reprodukoval přeneseně pomocí slovesa „doléhat“. Několikrát jsem v překladu použil i pomlčku, která naznačuje větší přestávku v řeči a píše se v případě výraznějšího oddělení osamostatněné výpovědi (Rozbušilo se mu srdce – Co kdybych je obě zabil, teď a tady?) nebo vlastního jádra sdělení126 (Vymyslel proto plán, jak si vydělat něco navíc – vyráběl velmi levné kupóny na naftu, které opatřoval razítkem své benzinové stanice.). Myslím, že je z výše uvedených příkladů dostatečně patrné, proč jsem se rozhodnul spojovat původní jednoduché věty do souvětí. Pokud bych autorovu skladbu vět v české verzi skutečně zachoval, byla by povídka značně útržkovitá a působila by spíše jako velmi nepřirozený doslovný překlad. Změny v pořadí vět nebo vynechávání některých holých vět mi připadaly přípustné, pokud se nijak nemění vyznění celého textu a jsou nahrazeny vhodnými funkčními ekvivalenty. 124 Knittlová, 101. Nakagami, 184. 126 Pravidla českého pravopisu (Olomouc: Fin Publishing, 2002) 85. 125 62 7. Jazyk v dialozích 7.1 Překlad dialektu Při překládání promluv v místním dialektu bylo v první řadě nezbytné uvážit jejich estetickou funkci a to, za jakým účelem je autor používá. Nářečí nemá postavy charakterizovat pouze územně, ale i sociálně, a pokud se Nakagami rozhodl dialogy napsat v kansaiském dialektu127, neučinil tak pouze proto, aby zdůraznil, v jaké lokalitě se příběh odehrává. Postavy pochází z nižších sociálních vrstev a jazyk, kterým hovoří, slouží rovněž k identifikaci jejich původu. Zároveň je ale potřeba si uvědomit, že rozhovory, které postavy v povídce vedou, nejsou a ani nemůžou být fotograficky přesnou reprodukcí řeči určité skupiny lidí. Autorem zvolené dialektismy, slangová a hovorová slova jsou jen náznaky skutečné řeči128. Jedním z možných přístupů při překladu cizího dialektu by mohlo být jeho nahrazení konkrétním nářečím cílového jazyka. Jak už jsem ale zmínil výše, překladateli jde především o přenesení funkce, kterou původní stylistické postupy v díle ztvárňují. Pokud se Nakagamiho příběh odehrává v oblasti Kinki a japonský čtenář to dokáže rozpoznat na základě jazyka postav, reprodukovat dialogy např. v hanáckém nářečí by znamenalo dílo arbitrárně zasadit do lokality, kterou by si český čtenář s Japonskem nikdy nespojoval. Často se liší i konotace dialektu v jednotlivých kulturách a především u nás se nářečí spojuje s představou nevzdělanosti a vyvolává asociace s životem na venkově.129 Kansai-ben má naproti tomu na japonského čtenáře přesně opačný efekt, protože se jedná o jazyk používaný v oblasti Kinki, tj. historickém centru země, které je stále považováno za nositele starých tradic a hodnot. 130 Ústřední pár (nebo alespoň hlavní postava) sice pochází z venkova, spíše než používat některé konkrétní české nářečí mi ovšem připadalo vhodnější tuto skutečnost zachytit především pomocí hovorových a slangových výrazů obecné češtiny. 127 Dále jen kansai-ben. Knittlová, 64. 129 Vilikovský, 160. 130 D.C. Palter, Horiuchi Kaoru, Kinki Japanese: The Dialects & Culture of the Kansai Region (Tokio: Tuttle Publishing 1995) 12. 128 63 Kinki se skládá ze dvou městských oblastí Ósaka a Kjóto a pěti prefektur – Hjógó, Mie, Nara, Šiga a Wakajama. I když by termín Kansai měl oficiálně označovat stejné území jako Kinki, v současnosti je používán především v souvislosti s nejdůležitější průmyslovou a kulturní částí oblasti mezi městy Ósaka, Kóbe a Kjóto (keihanšin). Obě městské oblasti i všech pět prefektur má unikátní nářeční výrazy a tudíž i své vlastní dialekty131, pro zjednodušení ale v práci používám termín kansai-ben, který v sobě zahrnuje všechny lokální varianty. Tvrdit totiž, že Nakagamiho postavy mluví výhradně wakajamským nářečím (někdy nazývaným kišú-ben podle historické prefektury Kii, která se rozkládala na území dnešních prefektur Wakajama a Mie), by bylo značně nepřesné a zavádějící. Jak podrobněji rozebírám v následující kapitole, podle slovníků jsou některé z dialektismů vyskytujících se v povídce klasifikovány jako ósacké (většinou sloužící jako vzor kansai-benu obecně) nebo kjótské nářečí a celkově se dá říci, že výrazy, které autor propůjčuje svým postavám, jsou používány v celé oblasti Kinki. Pokud budeme v povídce hledat některé z prvků kolokviálního jazyka charakteristického výhradně pro prefektury Wakajama a Mie, např. fonetické nahrazování samohlásek „z“ za „d“ (全然 je vyslovováno jako デンデン), koncovky132 -らん a -やん u sloves v negativním tvaru133 nebo konkrétní výrazy jako にいやん („starší bratr“), ねえやん („starší sestra“), てきやら („oni“) či わえら („my“)134, nenalezneme je. Lze usuzovat, že ačkoliv musel Nakagami nářečí znát, protože se v oblasti narodil, s ohledem na čtenáře, který by příliš lokálně omezeným výrazům nemusel rozumět, nebo by v něm vyvolávaly asociace v rozporu s autorovým uměleckým záměrem, raději volil obecnější rovinu dialektu. Kišú-ben je nakonec podskupinou kansai-benu a tudíž s ním sdílí většinu společných prvků, pouze je rozšiřuje o několik výhradně lokálních variant. Fudžiwara Joiči varuje před zaměňováním standardní japonštiny (hjódžungo) a obecné japonštiny (kjócúgo).135 Zatímco první z nich je spíše teoretický popis, jak by standardizovaný jazyk měl vypadat, 131 Kató Masanobu, „Hógen kukakuron“, Nihongo hógen (Tókjó: Iwanami šoten, 1992) 63. případně též slovesné přípony, terminologie viz Novák, 75. 133 Palter, Horiuchi, 54. 134 „Wakajama-ben kóza“, Wakajama no hógen. 2002. <http://wakayama.serio.jp/ben/index.shtml>. 26.3.2013. 135 Fudžiwara Joiči, „Hógen to hjódžungo“, Nihongo hógen (Tókjó: Iwanami šoten, 1992) 310. 132 64 kjócúgo je termín označující skutečnou mluvenou řeč, která je individuální záležitostí a ne vždy se musí řídit striktně danými pravidly. Při reprodukci dialektu se zpravidla odsouvají do pozadí odchylky fonetiky a gramatiky a kontrast jednotlivých rovin se vyhodnocuje ve smyslu opozice mezi vysokým a nízkým. 136 V cílovém jazyce jsem se tedy snažil nalézt obecnější příznaky a tuto roli dobře plnila především lexikální rovina, protože čeština je jazyk bohatý na expresivitu. Z výše uvedených důvodů jsem v překladu volil hlavně z regionálně nevyhraněných variant, aby nedošlo ke ztotožnění s konkrétním dialektem, byť může některým čtenářům připadat příznaková i obecná čeština. Mezi prvky hovorové češtiny uplatňované v překladu, které nejsou vázány na konkrétní území, patří nespisovná podoba tvaru zájmena „nějaký“ („Jak byl na tom lovu, narazil prý na ňákou divnou opici.„), diftongizace „ý“ na „ej“ v koncovkách slov („Nebuď moc hrubej.“), zesílená varianta zájmena „tento“ („Tenhle mizera je mi najednou nějakej ohleduplnej.“), nespisovný ekvivalent slova „pořád“ („Nebreč! Jestli budeš furt akorát řvát, fakt tě zabiju!“), nerealizování počátečního „j“ ve zjednodušených tvarech slovesa „být“ („Sme jim toho nakonec museli docela dost nechat, co?“) („Sice si milionkrát přísahal, že to není pravda (…)) apod. V dialozích je i zvýšena frekvence ukazovacích zájmen. („I když ti ten chlap říkal, že takový věci neberou (…)). Pochopitelně jsem tyto změny neuplatňoval vždy – hlavní protagonista obecně mluví mnohem nespisovněji, než jeho žena, aby překlad zohlednil rozdíly mezi mužskou a ženskou japonštinou (viz kapitola 4.4). Některé hovorové prvky, jako např. zjednodušenou podobu slova „když“, tedy pronáší pouze on („To abys mě raději zabila prvního, dyž tomu nemůžeš uvěřit.“). Stejně tak závisí i na tom, s kým postavy zrovna hovoří (manželé mezi sebou mluví jinak než s dcerou). Následující kapitoly představují dialektismy a také některé vybrané hovorové prvky (dětská řeč a vulgarismy), které se objevují v původních dialozích. 136 Vilikovský, 165. 65 7.2 Dialektismy v povídce Dva prvky typické pro kansai-ben se objevují už v první promluvě na začátku povídky. Sloveso だ je nahrazeno tvarem や a pravděpodobností způsob, který je roven 5. slovesnému základu (だろう), je v dialektu zkrácen na やろ: 「雨降ったら、寒いんやろなあ」女房は言った。力なかった。 137 („Jestli začne pršet, bude pořádná zima,“ řekla žena nesměle.) Výraz や je používán namísto slovesa だ v naprosté většině dialogů v povídce. Jedná se o vůbec nejcharakterističtější prvek kansai-benu, který je dobře známý po celém Japonsku, a ve svých románech ho užívají dokonce i spisovatelé z Tokia, pokud chtějí dílo do oblasti Kansai zasadit.138 Jak ukazují následující příklady, v minulém čase má toto sloveso formu やった a může případně stát na místě では (じゃ ) nebo nahradit i jiné partikule (なので ). V textu se jedenkrát vyskytuje i tvar - り ゃ , který nahrazuje 1. kondicionál (- れ ば ) a vyjadřuje podmiňovací způsob139: 病気やったんやないの。140 („Byla přece nemocná!“) そうやんで、ニッチもサッチもいかん、いっそのこと故郷へ帰って、心中でもカマしたろかと言う けど、わたし、信用してへんのよ。 141 („Jo, a jakmile nevíš kudy kam, tak se hned chceš vrátit domů k mamince a spáchat společnou sebevraždu.“) わかりゃ他の店から袋だたきにあうし、業界から締め出せれるから。 142 („Kdyby se tohle rozkřiklo, ostatní benzinky by se do nás pustily a měli bysme po kšeftu.“) V druhé příkladové větě se objevuje výraz カマしたろか, částečně napsaný katakanou, jehož ekvivalentem by ve standardní japonštině bylo や っ て や ろ う か („chystat se něco udělat“). Na konci promluvy si rovněž můžeme všimnout dalšího prvku typického pro kansai137 Nakagami, 167. Palter, Horiuchi, 37. 139 Weblio džišo. Weblio. <http://www.weblio.jp>. 21.3.2013. 140 Nakagami, 173. 141 Tamtéž. 142 Nakagami, 177. 138 66 ben, a to sice slovesa v negativním tvaru s koncovkou -へん. Její funkce je obdobná jako u standardního negativa -ない, váže se na 1. nebo 4. slovesný základ. Protože 4. slovesný základ je používán i u sloves v potenciálu, může např. 読めへん v závislosti na kontextu znamenat „nečíst“ nebo „neumět číst“.143 Ještě hovorovějším tvarem je použití koncovky -ん, která se váže na 1. slovesný základ. Primárně se používá např. při negaci sloves 知る nebo 分かる. Jedním z dalších běžných prvků kansai-benu (i dalších dialektů používaných v jižní polovině Japonska)144 je nahrazení slovesa いる variantou おる. Ve standardní japonštině je tento výraz používán coby součást skromné řeči, tj. mluvčí jím může označit pouze sebe sama a bylo by nezdvořilé použít おる ve vztahu k druhé osobě. V oblasti Kansai je ale jeho užití mnohem univerzálnější. Ve druhém z následujících příkladů si můžeme povšimnout, že ho Nakagami spojil s předchozím slovesem おく (おいている): あんた何遍もそんなことないと言うけど、かげに女おる気するんよ。 145 („Sice si milionkrát přísahal, že to není pravda, ale já tuším, že je za tím i nějaká ženská.“) 「スポーツ新聞、おいとらんか？」 146 („Nemáte sportovní noviny?“) Když protagonista pobízí manželku, aby si od něj vzala peníze, činí tak pomocí výrazu はよ , který je kansaiskou variantou slova 早く 147 („rychle“, „honem“). Při popisu způsobu, jakým k částce přišel, použije výraz 芝居 („divadlo“, „hra“), který má podobně jako v češtině přenesený význam („předstírat“, „chovat se falešně“) 148 a mohl jsem jej tedy doslova přeložit jako „zahrát pořádný divadlo“. Žena peníze přijme se slovy 「お金かいな」(„Jako na ruku?“), ve kterých se rovněž vyskytuje slovní obrat z kansai-benu. Výraz か い な je částečným ekvivalentem か な (případně か し ら v ženské řeči) a jeho funkcí je vyjádřit manželčino znejistění a váhání (zda manžel takto snadno skutečně získal peníze v hotovosti, později je objasněno, že jsou od jeho matky). Pokud se výraz かいな objeví za slovesem, může být 143 Palter, Horiuchi, 33. Palter, Horiuchi, 30. 145 Nakagami, 173. 146 Nakagami, 177. 147 Palter, Horiuchi, 130. 148 Japonsko-český studijní znakový slovník, 445. 144 67 v závislosti na kontextu vyložen třemi způsoby – jako ironie, pochybnosti nebo požadavek (v negativním tvaru)149. Žena v následné promluvě použije další dialektismy: 「ナナ、あとで売りに来たらジュース買うたるからな」女房は娘に言った。「おとなしいに、お父 ちゃんにもたれときいや。お母ちゃん、また、いま具合悪り」 150 („Nano, až někde narazíme na obchod, koupím ti džusík, jo?“ otočila se k dcerce. „Buď tak hodná a opírej se prosím tě o tatínka, mamince už zas není dobře.“) Spojením slov -て a やる vzniká forma -たる, která se váže na sloveso v základním tvaru, a znamená „něco pro někoho udělat“, v tomto případě doslova „koupím pro tebe džus“. Podobně jako やる je koncovka -たる poměrně nezdvořilý výraz a především ženy preferují spíše tvar -たげる, vzniklý spojením slov -してあげる.151 V kontextu povídky ale -たる dává smysl proto, že žena mluví se svým dítětem a nemusí vůči němu tedy volit zdvořilé výrazy. Sloveso もたれときいや vzniklo kombinací hned několik dialektismů. Na původní sloveso 凭れ る („opírat se“) je napojeno -とく , které vzniklo spojením -ておく , v tomto případě pak ve formě příkazu (- ておけ ). K tomu totiž odkazuje závěrečné いや , které je nářeční variantou rozkazu -なさい nebo 欲しい152. Jedná se tedy o výzvu, aby se dcera raději opírala o otcova kolena. Když protagonista později ženě říká, aby počkala, až vlak zastaví, použije podobný tvar, ovšem jako přímější rozkaz: 待たしとけ. V záporném tvaru se sloveso する v kansai-benu mění na せん , jak můžeme vidět na příkladu manželčina rozkazu: 「乱暴せんといてよ」 („Nebuď moc hrubej.“). Podobně jako v rozkazovacích větách zmíněných výše je zde na něj napojen výraz おく a verze ve standardní japonštině by tedy zněla し な い で 欲 し い . Výraz せ ん nahrazuje základní tvar slovesa, v přechodníkovém tvaru ale zůstává neměnný, viz např. i věta: 149 Palter, Horiuchi, 102. Nakagami, 167. 151 Palter, Horiuchi, 106. 152 Palter, Horiuchi, 26. 150 68 あんたさえ、もうアホはせん、オートにも競艇にも手を出さんと誓こてくれたら、やりなおせるや ないの。 153 („Kdybys mi slíbil, že dostaneš rozum a přestaneš sázet na ty debilní auta a lodě, nešlo by snad začít znova?“) V kansai-benu se výraz いい („dobrý“, „dostatečný“, apod.) mění na ええ, výslovnost ale spíše než dlouhé „é“ připomíná diftong „ei“.154 Jedná se pouze o fonetickou změnu a ええ se používá na stejných místech jako původní výraz (význam se ale liší od souhlasného přitakání „é“, běžného po celém Japonsku). Může tedy být i součástí frází: 「おれを先に殺ったらええ、信用できんなら」 155 („To abys mě raději zabila prvního, dyž tomu nemůžeš uvěřit.“) 海がそばにあって、ええとこやなあ156 („To je ale paráda mít takhle blízko moře, že?“) Ve druhé větě se objevuje i výraz とこ , zkrácená verze slova ところ. Ačkoliv je tato varianta běžnou součástí hovorové řeči ve všech částech Japonska, pro oblast Kansai je typické slovo vkládat do promluv častěji, aniž by jim nutně přidávalo dodatečný význam.157 V pasáži, kde manželka vysvětluje, proč dceři vyprala oblečení, se na několika místech projevuje další zkracování a spojování výrazů: 158 「昨日洗っといたんやもん。お母さんやお父さんの顔色うかごうて」 („Včera jsem ho vyprala, jinak by to vašim mohlo být divný.“) Koncovka -といた označuje minulý čas slovesa 洗っておく („vyprat“), tj. ve standardní japonštině by výraz zněl 洗っておいた。 K hovorovosti přispívá i zkrácenina もん , která ovšem není typická pouze pro oblast Kansai. Dvojitá souhláska (v japonštině značena pomocí つ) je ve slovese う か が う (v tomto kontextu „odhalit“) vypuštěna a nahrazena dlouhou 153 Nakagami, 172. Palter, Horiuchi, 25. 155 Nakagami, 173. 156 Nakagami, 174. 157 Palter, Horiuchi, 131. 158 Nakagami, 169. 154 69 samohláskou (ごう). Podobný prvek se objevuje, když manželka žadoní, aby se celá rodina vrátila zpět do Tokia: 「東京へ帰ろよ」女房は言った。「東京でのうてもかまん。大阪でも、どこでもええ、アパート借 りて。159 („Vraťme se do Tokia,“ začala žadonit manželka. „Nebo můžeme jet klidně někam jinam, třeba do Ósaky, kamkoliv, kde pronajmem byt.“) Namísto výrazu なくても je použit tvar のうても a opět zde dochází k dosazení dlouhé samohlásky a změkčení. Tento dialektismus je typický především pro oblast okolo města Kjóto. 160 Následující tvar かまん vznikl ze slova かまわない („nezáležet“, „nevadit“). Další prvek z kjótského nářečí se objevuje, když protagonista čtenáři poprvé odhalí skutečnost, že jeho starší dcera zemřela: 「子供一人、殺してしもた」 („Vždyť jsme zabili dítě!“). しもた je nářeční variantou slovesa しまった161. V kansai-benu dochází ke krácení nebo spojování větných členů, především sloves, velmi často. Když se například matka dcery ptá, co si dá k jídlu, spojuje výrazy してみよう, respektive 食べてみよう: 「ナナは、御飯がええなぁ。チキンライスにしょうか、それともお母ちゃんと一緒に親子ドンブリ 162 食べよか？」 („Naně asi něco s rýží. Chceš kuřátko s rýží, nebo si s maminkou dáš rýži163 s masem a vajíčkem?“) Zkracování ovšem nemusí vždy souviset pouze s nářečím. Varianty かも (かもしれない, „asi“) a わからん ( わからない , „nevím“) jsou typické pro hovorovou řeč ve všech částech Japonska. Protože je výraz „ranní nevolnost“ v následující větě v češtině poměrně spisovný, snažil jsem se hovorovost a spontánnost zachytit alespoň ve slovosledu: 「つわりかもわから ん」(„Asi ranní nevolnost, nevím.“) Pro hovorovou japonštinu je bez ohledu na dialekt typické vynechávání pádových partikulí, krácení dlouhých vokálů, fúze (わかりゃ他の店から袋だたきに 159 Nakagami, 172. Weblio džišo. Weblio. <http://www.weblio.jp>. 21.3.2013. 161 Weblio džišo. Weblio. <http://www.weblio.jp>. 21.3.2013. 162 Nakagami, 170. 163 Protože se jedná o spontánní přímou řeč, nepřipadalo mi třikrát opakovat výraz “rýže” jako stylistický nedostatek. 160 70 あうし), používání citoslovcí, onomatopoií, koncových partikulí (lišících se podle mužské a ženské mluvy) apod. Kansai-ben se místy objevuje i v polopřímé řeči (viz kapitola 4.2), tudíž jsem v příslušných pasážích rovněž používal hovorový jazyk a první nebo druhou osobu, i když se nejednalo o dialogy: 「わかっとる」彼は、言った。「口答えするな」しんどくなるんじゃ、と続けて言おうとして、彼 は、やめた。 164 („Už si vzpomínám. A přestaň pořád brblat.“ Tím věčným remcáním mě unavuješ, chtěl ještě dodat, ale rozmyslel si to.) Adjektivum しんどい je nářeční mnohovýznamové slovo, které označuje, že je něco únavné nebo obtížné. Má tedy negativní konotace a významově je podobné dalšímu dialektovému přídavnému jménu えらい, jež je na rozdíl o něj možné použít i pro zesílení emocionálnosti promluvy165 (jako např. すごい). Největší potíže mi dialektismy působily při interpretaci věty: 「大丈夫じゃ」と彼は言った。「競馬も競輪、大阪まで出なんだらない」 166 („Nic se neděje. Stejně se dostihy a dráhová cyklistika do téhle části Japonska ještě nedostaly.“). Jedná se o poměrně specifickou konstrukci, při jejímž překladu nebylo možné obrátit se k dialektovým slovníkům. Došel jsem k závěru, že se jedná o podmiňovací způsob, tj. tvar で なければならない , který byl v rámci hovorové řeči zkrácen a spojen. Protagonista tuto větu použije v reakci na skutečnost, že v baru nemají sportovní noviny. Dostihy a dráhová cyklistika patří mezi jeho oblíbené sporty a v novinách si chtěl nejspíš číst především o nich, proto absenci novin zlehčuje tvrzením, že tyto sporty nejsou mimo Tokio stejně příliš populární. Město Ósaka jsem v překladu úmyslně vypustil, protože by čtenář neznalý japonského zeměpisu mohl mít problémy s interpretací této informace. Jedná se o největší město v oblasti Kansai, ale v povídce není přímo zmíněno, kde se děj odehrává. Dějiště se dá 164 Nakagami, 187. Palter, Horiuchi, 124. 166 Nakagami, 177. 165 71 určit pouze podle používaného dialektu, který ovšem česká verze pochopitelně nemůže reprodukovat. Výše uvedené ukázky nejsou kompletním výčtem všech pasáží, ve kterých se dialektismy objevují, jedná se ale o souhrn většiny nářečních tvarů, která autor v povídce používá, ať už opakovaně nebo pouze jedenkrát. Celkově se dá říci, že Nakagamiho hovorový jazyk není přímo wakajamskou variantou kansai-benu, ale je přirozený a především koherentní. Autorem volené dialektismy slova zkracují nebo spojují a přidávají tím na dojmu hovorovosti. Jak už jsem zmiňoval v kapitole 7.1, jazyk v rozhovorech je pouze náznakem skutečné řeči a autor v povídce všechna specifika daného dialektu zachytit nemůže. 7.3 Dětská řeč Vzhledem k věku dcery (necelé tři roky) se většina její komunikace omezuje jen na jednoduché holé věty. Přesto se v povídce vyskytuje několik pasáží, ke kterým bylo potřeba najít vhodný český ekvivalent. Hrdlička upozorňuje na situaci, kdy je ve francouzském originále Stendhalova románu Červený a černý zmiňována gramatická chyba, která nemá ekvivalent v českém jazyce. Překladatel tak byl nucen substituovat slovo, v němž se v originále chybuje, v zásadě ale zachoval typ chyby.167 Při rozhovoru s matkou dcera užije výrazu よ う ち , vzniklého zkrácením slova 幼 稚 園 (jóčien, „školka“). Zkracování je pro hovorovou japonštinu typické a nebrání čtenáři v interpretaci, podobná technika je ovšem v češtině možná pouze u delších slov. Namísto toho jsem se proto rozhodl výraz odlišit nepřesnou výslovností („škouka“), protože se jedná o prvek typický i pro mluvu českých dětí. Jiný přístup jsem zvolil v případě, kdy naopak dcera v originále hovoří se špatnou výslovností: 「ウチュ」と言う。「ウチュ」と彼も言う。「みんな、ウチュだもんネー」娘は言う。足を、ぶら んぶらんゆする。それから、思いついたのか、「トモくん、悪いんだよ、ナナの、三論車、とった」 167 Hrdlička, 18. 72 と口をとがらせる。「トモくん、ウチュじゃないんネー」「ウチュはナナだけじゃ」彼は言う。 168 („Šichni sme hodní, že?“ Houpala přitom nohama pod stolem. Potom si ale něco uvědomila: „Tomo je zlej. Sebral tříkolku. Tomo neni hodnej,“ ušklíbla se na něj. „Hodná je teda akorát Nana,“ rozhodnul.) V první řadě je třeba upřesnit, že výraz ウチュ je negramatický a vznikl ze slova うち („já“), používaného především ženami a dětmi. 169 Jednou z možných interpretací tudíž je, že když otec sám sebe označí za ウチュ (namísto užití některého z mužských zájmen, např. 俺 nebo 僕), jedná se o vtip, který je ovšem obtížné převést do jiného jazyka. Pokud bych se v překladu úzce držel původního textu, bylo by v češtině nutné najít alternativu za zájmeno „já“ s nepřesnou výslovností. To by ovšem pro čtenáře mohlo být matoucí. Vzhledem k tomu, jak se dialog dále vyvíjí, jsem se proto rozhodl pro jiný přístup. Původní ウチュ odkazuje k předchozímu ději, kdy matka dceru pochválí během oběda. Navíc se celý rozhovor v částečně pozměněné podobě opakuje v samotném závěru povídky, v momentě, kdy hlavní protagonista plánuje spáchat společnou sebevraždu, přemýšlí, jestli má dceru ušetřit, a ona řekne: 「ウチュ」と娘は、言う。「ウチュ」彼も言う。「みんなウチュだもんネー」娘は言う。「おれも ウチュ か」彼は、わらった。 170 („Já sem hodná.“ „Já sem.“ „Šichni sme hodní, že?“„Já taky?“ zasmál se.) Negramatickými jsem proto učinil některá jiná slova v dialogu (není vyslovena počáteční hláska ve „šichni“ a „sme“) a naznačil, že původní „já“ se vztahuje k matčině výroku z předchozí věty: „To je ale hodná holka!“ pochválila ji. Dcera tedy reaguje na pochvalu. Ve snaze o používání hravého jazyka používá dětské výrazy i manželka, např. když manžela láká do vany slovy: 168 Nakagami, 185. Výslovnost se podobá i výrazu ucu (deprese, špatná nálada). Jak jsem již uvedl v kapitole 4.4, z autorovy strany se tedy může jednat o záměrnou mnohoznačnost. Vzhledem k tomu, jak je slovo používáno ve zbývající části dialogu, jsem se ale přiklonil k výše zmiňované variantě. 170 Nakagami, 190. 169 73 「グズグズの、借金の天才の、お父ちゃん。イロオトコのお父ちゃん、一緒に おぶ入ろー」 171 („Můj flákačskej, věčně zadluženej taťko! Ty můj nádhernej tatínku, pojď se mnou do vaničky!“) Poměrně idiosynkratický výraz おぶ入ろー (zkrácená verze お風呂に入ろう) je použit za účelem dosažení efektu roztomilosti, kterou jsem se snažil reprodukovat za pomocí zdrobněliny „vanička“. Pro úplnost ještě dodávám, že v rámci zachování koheze dětské řeči jsem dceřinu větu 「だめ、だめ」 přeložil jako „Pšestaň, pšestaň!“ Pro tříleté dítě by totiž správné vyslovení „ř“ v českém „přestaň“ nejspíš představovalo problém. Celkově jsem se dceřiny promluvy pomocí výše uvedených prostředků snažil odlišit tak, aby odpovídaly způsobu vyjadřování stejně starých českých dětí. 7.4 Vulgarismy To, že je manželský vztah ústředního páru nefunkční, se čtenář dozvídá právě prostřednictvím dialogů. Hlavní protagonista manželku neustále okřikuje, odsekává jí anebo na její promluvy vůbec nereaguje. S tímto chladným chováním koresponduje i jazyk, který je při rozhovorech používán. V překladu tedy bylo třeba volit v příslušných pasážích vulgarismy s vhodnou mírou expresivity. V Japonsku vůbec nejčastější nadávka 馬鹿 (baka) se v povídce vůbec neobjevuje. Tento výraz se totiž používá především ve východních částech Japonska, tj. v oblastech od Tokia po prefekturu Šizuoka a na západě mezi prefekturou Okajama a severními částmi ostrova Kjúšú.172 V oblasti Kansai ho nahrazuje nadávka 阿呆, často přepisovaná v katakaně jako アホ (druhá slabika může být při mluveném projevu krátká nebo dlouhá, zapisuje se ale vždy jako krátké ホ)173. V prefektuře Ehime na ostrově Šikoku existuje i varianta ダボ. V místě, kde se děj povídky odehrává, se můžeme setkat s následujícími tvary: アホ, アホウ, ドアホア, ホッタレ, 171 Nakagami, 182. Macumoto Osamu, Zenkoku aho; baka bunpukó (Tókjó: Šinčóša, 1996) 35. 173 Palter, Horiuchi, 18. 172 74 アホンダレ, アホンダラ, アッポ, アッポケ, アホクサイ. 174 Nakagami v povídce „Mračná hora“ používá první (アホ) a poslední (アホクサイ) z nich. Právě アホクサイ je výraz typický pro prefektury Wakajama a Mie, tj. kišú-ben. V textu se lze třikrát setkat se slovním spojením あ ほ ぬ か せ , kdy je nadávka あ ほ (Nakagami ji ve většině případů přepisuje v hiraganě) následována slovesem 抜 か す („vynechat“). Jedná se o rozkaz, aby adresát přestal říkat hlouposti. V rámci větší variability jsem ji pokaždé přeložit odlišně, volil jsem ale vždy z výrazů obecné češtiny. Silnější varianty jako např. „drž hubu“ zde nebyly vhodné s ohledem na to, že muž ženu nechce ani tak utišit, jako spíše zdůraznit fakt, že říká nesmysly: 「あほぬかせ、寒いも暖かいもあるか」彼は言った。 175 („Nemel kraviny, buď je ti zima, nebo vedro,“ obořil se na ni.) 「つわりかもわからん」「あほぬかせ」彼は、最後の一杯のビールを、飲む。 176 („Asi ranní nevolnost, nevím.“ „Nemel zas hovadiny,“ odsekl a poté si objednal poslední pivo.) 177 「お腹、出来とるみたいなんやから。妊娠しとるみたいなんやから」「あほぬかせ」と言った。 („Nějak se mi začíná dělat břicho, asi budu zas těhotná.“ „Sklapni.“) Podobné jazykové prostředky jsem volil i v dalších pasážích, kde se výraz アホ objevil. V prvním z následujících příkladů jsem se částečně odchýlil od předlohy (doslova „přestaneš už dělat blbosti“) a výraz „debilní“ coby adjektivum umístil do jiné části promluvy, protože mi tato varianta přišla přirozenější pro hovorovou řeč. „Zas blbneš,“ v druhé příkladové větě odkazuje k předchozí části dialogu, kdy manžel zlehčuje tíživou finanční situaci. Výraz あほく さい ve třetím příkladě, kterým žena reaguje na výzvu společně se vyfotit, je jednou z variant アホ (viz výše), a proto jsem ho přeložil obdobně: 174 Macumoto, 529. Nakagami, 167. 176 Nakagami, 171. 177 Nakagami, 180. 175 75 あんたさえ、もうアホはせん、オートにも競艇にも手を出さんと、誓こてくれたら、やりなおせる やないの。 178 („Kdybys mi slíbil, že dostaneš rozum a už přestaneš sázet na ty debilní auta a lodě, nešlo by snad začít znova?“) 「また、喜んどるんじゃな、そう言うて」「あほか」女房は、本気で怒る。そのうち、軽口のよう になる。 179 („Se mi zdá, že si to vymáhání nějak moc užívá.“ „Zas blbneš,“ vztekala se tehdy, ale časem o tom mezi sebou začali mluvit normálně.) 「 い や よ 」 と 女 房 は 言 っ た 。 「 あ ほ く さ い 」 180 („Nechci,“ odvětila manželka. „Takový kraviny.“) Nejsilnějším vulgarismem použitým v povídce je výraz クソ (doslova „hovno“). Slovní spojení ク ソ も あ る je jednou z typických nadávek v kansai-benu. Hlavní postavě dojde trpělivost a vyčítá manželce, že neustále brečí. Doslova by se jeho reakce dala přeložit jako „I když ti říkám, abys přestala, stejně to děláš.“, tj. rozčiluje se, že žena nereaguje na jeho výzvy. Namísto krkolomného doslovného překladu mi připadalo důležitější zachytit především skutečnost, že ironicky opakuje manželčinu předchozí větu, a zachovat údernost originálu: 「そやかて．．．」女房は、声を低めた。「そやかても、クソもあるか」彼は、言った。 181 („Co mám dělat,… “ řekla zastřeným hlasem. „Hovno máš dělat!“ vyjel po ní.) V několika případech jsem se rozhodl vulgarismy nepoužívat. Tomo ženu v kině kritizuje slovy: 「うるさい奴じゃな」 („Ty seš ale otravná.“). Podstatné jméno 奴 (hanlivé označení druhé osoby, vyjadřuje především opovržení) 182 jsem nereprodukoval, byť by se nabízel např. výraz „baba“, protože pejorativní význam obsahuje už adjektivum う る さい („otravná“). Při překladu barmanovy historky, jak lovec divočáků v lese narazil na ženu (nejspíš vykonávající potřebu), kterou si spletl s opicí, jsem u slova 尻 zvolil méně hanlivou variantu „zadek“ (oproti výrazu „prdel“, který mi v daném kontextu připadal příliš silný): 178 Nakagami, 172-173. Nakagami, 176. 180 Nakagami, 188. 181 Nakagami, 180. 182 Kódžien, 2683. 179 76 「シシ撃ちに入って、猿に出くわして、仰天したとか。女の尻を撃ってしまうとこやったとか。撃 たなんでよかった,と二人で溜息ついとる」 183 („Jak byl na tom lovu, narazil prý na ňákou divnou opici. A on to nakonec byl zadek nějaké ženské! Oba si dost oddychli, že to do ní nenašil“). Čeština obsahuje bohatou zásobu pejorativních výrazů a při překladu vulgarismů jsem tak vždy mohl volit z několika variant. S frekvencí se ovšem vulgárnost oslabuje a stírá.184 Vždy jsem tak bral ohledy na záměry, s jakými hanlivou řeč používá autor – Nakagamimu nejde o nesmyslnou samoúčelnou vulgaritu, ale především o vyjádření emocionálního rozpoložení postav. 183 184 Nakagami, 179. Knittlová, 65. 77 Závěr Cílem této práce bylo převést japonsky psanou povídku autora Nakagamiho Kendžiho „Mračná hora“ do českého jazyka a na vlastních příkladech vysvětlit, případně obhájit rozhodnutí učiněná v průběhu překladu. Ten totiž není pouhou doslovnou reprodukcí předlohy a jedná se zároveň i o tvůrčí proces. U uměleckých textů je třeba klást důraz především na estetickou stránku a za účelem zachování hodnot původního díla užít všech specifických prvků a prostředků cílového jazyka. Pokud přihlédneme ke třem překladatelským fázím formulovaným Jiřím Levým, ze kterých překlad vychází, tj. pochopení, interpretaci a přestylizování původního textu, pak se k první z nich vztahuje biografická a literárněteoretická část práce (2. a 3. kapitola), druhou se zabývá analytická část (4. až 7. kapitola) a výsledkem třetí fáze je překlad samotný (1. kapitola). Povídku jsem si k překladu zvolil s úmyslem upozornit na spíše méně známého, přesto stále aktuálního autora, a proto se první část práce věnuje životu Nakagamiho Kendžiho a stěžejní tematice jeho tvorby. Jedná se o prvního skutečně úspěšného spisovatele z menšiny burakumin. Nakagamiho dílo ale přesahuje problematiku diskriminace minorit a obecně zobrazuje životy lidí, kteří se z nějakého důvodu ocitají na okraji společnosti a nemají dost sil svou situaci zlepšit nebo dokonce postrádají vůli žít. Jeho postavy se odlišují už jen skutečností, že svým nejbližším nejsou odcizeny pouze kvůli konzumnímu stylu života tolik typického pro současné Japonsko – v disfunkčních rodinách se přímo narodily a vlastní původ cítí jako břemeno. Na autorovi mě zaujalo právě to, jak jsou jeho příběhy univerzální a dokážou oslovit i zahraničního čtenáře, zároveň se v nich ale objevují typicky japonské reálie. Dříve než jsem v práci přistoupil ke komentáři překladu, popsal jsem v teoretické části některé dílčí motivy díla, protože jejich správná interpretace byla klíčová pro volbu vhodných ekvivalentů a stylistických prvků. Každý překladatel musí nejprve originál důkladně interpretovat, od kritika se ale odlišuje tím, co s výsledkem své kritické analýzy nakonec 78 vykonává.185 Zvolil jsem si metodu překladu, která je plně v souladu s teorií formulovanou Jiřím Levým. Otrocká reprodukce původního textu by ve výsledku nepůsobila v odlišném jazykovém a kulturním prostředí přirozeně, na druhou stranu by se volný překlad mohl až příliš odchýlit od autorova uměleckého záměru. Bylo nezbytné nalézt rovnováhu a i když se jazykové prostředky od originálu pochopitelně odlišují, respektují původní významové hodnoty. V kapitole o stylistické rovině jsem se věnoval slohotvornému rozvrstvení jazykových prostředků. Bylo důležité, aby byl i překlad koherentní a kohezivní, tj. aby byly vzájemně propojené nejen lexikální a gramatické vztahy jednotlivých částí, ale aby byl text soudržný a logický jako celek. Autor strukturu příběhu buduje střídáním chronologického vyprávění a vzpomínkových pasáží, pomocí kterých se čtenář dozvídá, co hlavního protagonistu vedlo k jeho finálnímu rozhodnutí. Postupné odkrývání informací udržuje napětí, které jsem chtěl zachovat i v cílovém jazyce. Přestože je povídka psána v er-formě, Nakagami občas používá polopřímou řeč, která povídku oživuje a dodává popisným pasážím znaky subjektivity. Problémy mi činil opakovaný výskyt stejných lexikálních jednotek, který je v rámci české stylistiky považován za nedostatek, a tak jsem některé výrazy v případě potřeby nahrazoval synonymy nebo zájmeny. Následující kapitola se zabývala konkrétním vybraným lexikem a mou strategií při překladu japonských výrazů, které nemají v českém jazyce úplné ekvivalenty, tj. slov úzce spjatých pouze s japonskou kulturou, různých přirovnání, onomatopoií, apod. Nepřipadalo mi vhodné narušovat soudržnost vyprávění vysvětlivkami a dodatky, v nichž jsou českému čtenáři objasněna kulturní specifika, která by mu nemusela být úplně zřejmá, a raději jsem volil jiné prostředky jak text zasadit do odlišného prostředí, aniž by se při tom vytratily jeho původní hodnoty. Jednalo se např. o vsuvky nebo jisté výrazové posuny. K největším odchylkám od originálu docházelo při reprodukci skladby vět, popsané v 6. kapitole, protože Nakagami v povídce delší souvětí používá převážně v dialozích a popisné 185 Popovič, 40. 79 pasáže na první pohled zaujmou svou stručností a střídmostí výrazových prostředků. Aby jazyk překladu působil přirozeně, rozhodl jsem se jednoduché věty spojovat do souvětí a volit odlišné jazykové prostředky, které zároveň plnily původní denotační, konotační a pragmatickou funkci. Místy tedy docházelo k posunu právě proto, že jsem se snažil zachovat všechny funkce původního textu a jeho estetické kvality. Přestože jsou dialektismy a hovorové výrazy součástí slovní zásoby a bylo by možné je zařadit do kapitoly o lexiku nebo stylistice, věnoval jsem jim prostor odděleně. Jazyk používaný v dialozích je totiž velmi odlišný od poměrně formálně psaných popisných pasáží. Nakagamiho postavy hovoří kansai-benem, tj. dialektem používaným v oblasti Kinki na západě Honšú. Jako nejvhodnější ekvivalent dialektismů mi připadala obecná čeština, neboť některé konkrétní české, moravské či slezské nářečí by mohlo ve čtenáři vyvolávat nevhodné asociace v rozporu s autorovým původním záměrem. Funkcí dialektismů v povídce je totiž především postavy charakterizovat sociálně, ne pouze lokálně. Na příkladech z původního textu jsem ukázal, které konkrétní prvky z dialektu autor používá, a doprovázel je i příslušnou českou verzí. Věnoval jsem se rovněž strategii při překladu výrazů, které používá dcera hlavního protagonisty, a vulgarismů. V rozhovorech se dala uplatnit poměrně velká míra kreativity a mým cílem bylo především reprodukovat živým, realisticky působícím jazykem. Umění překladu začíná tam, kde má překladatel k dispozici více stylistických možností a musí mezi nimi volit podle potřeb kontextu. Právě to přesněji určuje povahu tvůrčí práce překladatele.186 Doufám, že volby, které jsem učinil při překladu povídky „Mračná hora“ a poté je na vybraných příkladech v analytické části této práce vysvětlil, byly správné. Přístup k textu jsem volil na základě jeho charakteru a také na základě charakteru výchozího jazyka. Myslím si, že dílčí významové a formální posuny jsou akceptovatelné, pokud je ve výsledku zachováno celkové vyznění díla a na čtenáře překladu působí stejným dojmem, jako na čtenáře originálu. 186 Levý, 78. 80 Příloha – původní text 雲山 川を渡った。急行は海岸沿いを走り出す。松林のむこうに、海があった。女房は、窓に頭をもたせ かけ、娘をぼんやりとみていた。彼は、コートの内ポケットから金を取り出した。二十万と、会社の 身分証明書でサラリーローンで借りた分の残り一万三千円だった。かぞえた。 「雨降ったら、寒いんやろなあ」女房は言った。力なかった。「あほぬかせ、寒いも暖かいもある か」彼は言った。十万を、女房に、「ほら」と差し出した。残りを、また内ポケットに納った。女房 は、彼の顔に視線を移した。「はよ、納わんかい。人がせっかく泣いて芝居して作った金じゃ」「お 金かいな」女房は言った。受け取り、バッグに入れた。「ナナ、あとで売りに来たらジュース買うた るからな」女房は娘に言った。「おとなしいに、お父ちゃんにもたれときいや。お母ちゃん、また、 いま具合悪り」 娘はうなずく。彼の膝にもたれていた。どこへ行くのにも片時も離したことがないオフトンを、持 っていた。ベビー用の、薄い夏物の掛け蒲団だった。それは上の娘のおさがりだった。パンダの絵が あった。上の娘に手をかけすぎ、下の娘はいつもベッドで、このオフトンの端をつかんで育った。ほ ったらかしにした分だけこのオフトンを恋しがった。三歳近くになった今もだった。パンダは色あせ ていた。しかもオフトンは、女房に、半分に分断されていた。パンダは、耳半分、手首と両脚がなか った。娘は、そのミシンのぬい目のある端を決して握らなかった。黒くなり、生地がほころび、唾液 でごわごわになった元々端っこで、顔を撫ぜる。彼が、ミシン跡のついた端で、撫ぜてやった。娘は 眼をこらしてみた。「だめ」と彼の手をはねのけた。つかみなれた端に、唾をつけなおし、それで顔 を撫ぜながら指をしゃぶる。眼が、女房を見ている。女房は、ハンドバッグをのぞく。写真を見てい る。動物園の写真だった。娘二人が、象の前に立っていた。 「雨がしみこむやろなあ」女房は言った。「忘れよ」彼は言った。女房は、顔をあげた。青っぽか った。眼に、彼が映っていた。女房の眼に、自分が映っていると思い、彼は、ふと、後を振り返った。 窓の外は、曇り日だった。窓のすぐそばから、低い山が幾重にも、重っていた。山の端々は、青っぽ い霧に、つつまれていた。 急行は停った。そこは、彼の生れた町から一つめの駅だった。観光地でもあった。女房を促した。 彼が、娘に靴をはかせた。名古屋の地下街で買ったボテボテの赤いコートを着せた。娘は、眠くなっ 81 たのか、温かい手をしていた。女房が、土産物の入った紙袋にオフトンを納い込む。彼は娘を抱きあ げた。「オフトン、オフトン」と言い募った。 「待たしとけ」彼は言った。女房は取りあわなかった。女房は網棚にあげた二つのボストンバッグ を、引っぱりおろした。ベルが鳴った。彼は、左手で娘を抱き、右手に一つボストンバッグを持って、 降りた。女房は、彼の後から、ボストンバッグ一つ、紙袋一つを持って、ビッコを引くようについて くる。 切符は、東京まであった。しかし、改札に渡した。紙袋のオフトンを、彼は、娘に出してやった。 女房は、紙袋から土産物を出して、コインロッカーに入れた。桃色の方のボストンバッグをあけて、 中から、娘の上着とパンツ、セーターを一着出し、紙袋の中に入れた。「そんなもの買うたらええや ないか」「そんな．．．」女房は彼の顔をみる。「昨日洗っといたんやもん。お母さんやお父さんの 顔色うかごうて」女房は言った。コインロッカーに二つのボストンバッグをつっ込みはじめた。しゃ がんで、息を荒くしていた。「どら、貸してみ」オフトンを持って、指をしゃぶっている娘を、彼は 降ろした。コインロッカーをのぞき込んで、すぐわかった。土産物が入っているため、二つ入るとこ とろが、一つしか入らない。どこへも持っていくあてのない土産だった。捨ててしまってもよい。ふ と、彼は、想った。閉まりっぱなしのロッカーをいぶかしがり、駅員がマスターキーで中をあける。 調べる。彼は、その土産物の横に一つだけボストンバッグを入れた。すぐ上のロッカーに、娘たちの 衣服、上の娘が幼稚園でつくって彼の母にやるんだと持ってきた紙粘土のニンジンや、文具類をつめ 込んでふくれた、ボストンバッグを、入れた。鍵を二つ、女房に渡した。 娘は、オフトンのすそをコンクリートの地面にたらし、眠いのか、上眼づかいにさせて、彼をみて いた。指をしゃぶりながら、立っている。ひとまず、食堂に入ることにした。駅前の、のれんを出し た食堂だった。ガスストーブのいきれが、した。「何食べよか」女房は、壁に貼ったメニューをみま わした。オフトンを持って隣りに座った娘に、訊く。「ナナは、御飯がええなぁ。チキンライスにし ょうか、それともお母ちゃんと一緒に親子ドンブリ食べよか？」娘は、「ジュース」と言う。女房は、 彼に、わらう。「さっき言ったこと忘れてないよ」彼は、ビールを飲んだ。女房が、娘に、店から借 りたスプーンで、飯を口に入れてやるのをみていた。人が言うように、娘は女房に、似ている。娘の 頬が、あかい。ビールを飲みながら、新聞を読んだ。スポーツ欄の少ない新聞だった。それから、彼 は、食堂の五十女に、「海まで歩いたら、どのくらいかかる？」と訊いた。すぐそこが海だ、と女は 言った。意外な気がした。子供の頃、駅から海まで随分歩いた記憶があった。 82 女房が、彼をみつめた。「なんじゃ」と彼は言った。おれのことを、何から何まで知りたがる、と 思った。海の波音が、空耳のように、きこえていた。女房は、自分で食べずに、また汁ついた飯を、 娘にスプーンですくう。「おいしいねー」と言う。オウム返しに、「おいしいねー」と娘が言う。コ ートがボテボテのため、娘の体は二倍ほどにふくらんでいる。女房は、彼がみつめているのを知ると 「なんやしらいざ食べよかと思たら、胸つかえて」と言った。「つわりかもわからん」「あほぬか せ」彼は、最後の一杯のビールを、飲む。 外へ出て、まっすぐ海にむかった。浜は、風が強い。女房は、娘をかかえてしゃがんでいた。海は、 ふくれあがり、裂けた。波は、白く変り、砂浜を這ってくる。また、ふくらむ。「雨やと思たら、波 のしぶきが飛んでくるんやね」女房が、コートをかきあわせた。娘の頭に、顔をつけた。彼は、立っ ていた。しばらく、三人で海をみつめて過した。海はうごいていた。ゆっくりと、性器が勃起するよ うに、形をとってくるものがある。彼は、思った。こんな感情は、かつてなかったことだった。動悸 がしていた。ここで、二人を殺るのか。ここは、生れ育った町から、いくらも離れていない。彼は自 分に問いかけた。いや、彼は、不安だった。海の音を聴いていると、自分の体の中の禍々しい力が、 喉元にこみあがってくる。子供の頃、たまにこの町に来た。この海にも、来た。この海岸線に、漁港 らしい漁港は、なかった。海は、海岸線のどの町をも、閉ざした。昔から、人々はここを見棄てて、 他所に移り住んだ。 浜が切れて、いきなり山になっている。山は、幾重にも連なる。廃船が一隻ある。他に、何もない。 石をひろっているらしい者が、二人ほど、いる。「寒いなあ、風吹いて」女房が独りごちるように言 う。「ナナは、海みるの、はじめてやねえ」女房は、娘をかかえて、立ちあがった。彼は歩いて、娘 に手を差し出した。娘を抱き取った。娘は、彼をみた。自分の眼が、血の色をしていると思った。娘 の手は温かいままだった。「旅館でもここでとるか」「東京へ帰ろよ」女房は言った。「東京でのう てもかまん。大阪でも、どこでもええ、アパート借りて。あんたさえ、もうアホはせん、オートにも 競艇にも手を出さんと、誓こてくれたら、やりなおせるやないの。やりなおして、幸せに暮らしてい けるやないの」「子供一人、殺してしもた」声が震えた。「しょうない」「病気やったんやないの。 また産んだらええやないの。わたしかて若い。あんたが欲しいと言うなら、何人でも産んだる。ヤケ っぱちにならんと」女房は、石をつかむ。女房は、彼の顔を見る。「わたしなあ、あんたが、サラリ ーローンや月賦の金、全部、オートや競艇になど使こたとは思てないの。あんた何遍もそんなことな いと言うけど、かげに女おる気するんよ。そうやんで、ニッチもサッチもいかん、いっそのこと故郷 へ帰って、心中でもカマしたろかと言うけど、わたし、信用してへんのよ。あんた一人、息吹き返す 83 気して」「なにを言うとるんじゃ」彼は言った。笑をつくった。「おれを先に殺ったらええ、信用で きんなら」わらい出したかった。 海が、うごいていた。娘は、松林の方をみていた。彼は、「ほら」と娘の体を海にむけさせた。白 い波は、花にみえた。ゆっくりと、息をする腹のように海は、うごく。娘に、この息をする海を、す っかり記憶させてやりたかった。これが、海だ。ここは昔から海水浴も出来ず、漁も出来ない。魚の 来るところは、もっと沖だった。 宿を取るにも、まだ時間が早すぎだ。彼も女房も、観光地で観光ホテルに泊まるつもりなどない。 一泊二、三千円の連れ込み宿でよかった。夜になるまで、待とうと思った。映画を、みた。濡れ場に さしかかり、桃色の肌の女が大写しになった時だった。隣りに、娘を抱いて座った女房が、泣いてい るのに気づいた。「泣くな」と彼は、言った。娘は、眠っていた。「うん」と小声で言い、うなずい た。 男の手が乳房にかかる。固くなった乳首が、男に吸われる。「寒いやろな」女房は言った。女房は 顔をあげて、映画をみていた。涙が白く浮いていた。「帰りたいなあ」女房は、また、言った。「う るさい奴じゃな」彼は言い、席をひとつずらして座った。東京へもどったとしても、夢や希望がある わけでは、なかった。故郷の町も、そうだった。死んだ娘が、女房の腹に入って、それで彼は、結婚 した。愛や恋など、後から出てくると思った。人など生れてからこの方、愛したことも恋したことも ない。夢も希望も持ったことなど、一度もない。女は、どこの誰でもいい、おれの子を孕めばよい。 女房とは、スナックで知り合った。常連のほとんどと、デキていた。サセ子とさえ仇名があった。 つきあう前から知っていた。女は女なりの生き方がある、と彼は思った。子供が出来た。四月で堕ろ せないと言っても、他の女に五月で堕ろさせたことがあった。世迷い言だ、四月で堕ろして母胎が危 くなるほどもろく、人間の体は出来ていない、と思った。ただ子供の顔が、みたかった。 女房は泣いていた。彼は不愉快だった。どんづまりまで来て、なにをメソメソすることがあるのか。 「泣くな」と彼は、言った。見覚めた娘の手を、彼が引いて、映画館を出た。ちまちまと店のかたま った繁華街だった。海の音が、きこえていた。海に閉じられている、と思った。土産物屋に入り、す ぐ出た。日暮れていた。 女房は、「海がそばにあって、ええとこやなあ」と娘に言う。「なあ」と娘は答える。「やりきれ んから、お酒でも飲みましょうか？」女房が言った。「ナナは、お利口やからねえ。お父さんがお酒 飲んでても、おとなしく、待ってるもんねえ」娘はうなずく。女房は、娘を抱きあげた。「田舎のお 84 ばあちゃんにも、ちゃんと、さよなら、言ったねえ。なあ、お金あるんやったら、ここへでも別荘で も持つんやけど。おばあちゃんに、ここやったら、たまにでも会える。可哀そうに、おばあちゃん、 お父ちゃんの芝居にだまされて、お金出さされてねえ」娘はうなずく。 その娘の仕種を、彼はわらった。「海の音、聴いてないと、おかしなってくるんじゃな。おれら は」彼は、そう言って、母の顔を想い出した。手広く商いをやっている男と再婚した母は、心筋梗塞 で寝込んでいた。母は、彼と戸籍も違った。その母に、男に内緒で二十万を都合してもらった。「み んなで、東京へ帰ろな。海の音、聴いてないと狂てくると言うなら、お父ちゃんに、テープで録音し といて、毎日、聴かせたろ」女房は、また相鎚を娘に求める。脈絡もなしに、娘が、「トモくん、悪 いんだよォ」と、口をとがらせる。 「お姉ちゃんのこと覚えてるか？」女房が訊く。娘は、うなずく。「ようち」と言う。そおか、そ おか、と女房は頭を撫ぜる。「お母ちゃんも、お姉ちゃんが幼稚園へ行ってるんやったら、泣かへん のやけどなあ」 借金で首がまわらなくなった。なんとか、そこから抜け出そうとして、借金した。競艇、競輪、オー トから、まだ足を洗えなかった。そこから、はじまったのだった。会社は、辞めた。その頃、毎日、 部屋にサラリーローンの男が、やってきた。住み込みで、一人、ガソリンスタンドに勤めた。ひとま ず、そこを逃げ出すための、資金かせぎだった。互いの無事を確かめあうように、用がなくとも、女 房には、正午きっかりに、スタンドそばの喫茶店へ、電話を入れさせた。「また、来とるんよ。なん か、カッコウはきちんとしたサラリーマンみたいなんやけど、ヤクザみたいな口きくんよ。わたしが 知らんはずないと言うて」女房は言う。「家におって、内職するんやったら、もっと金はいる仕事し たらどうやと言うの。売春でもしたらと言うん」 「また、喜んどるんじゃな、そう言うて」「あほか」女房は、本気で怒る。そのうち、軽口のよう になる。「もう、齢やのになあ」わらう。秋口だった。らちがあかない、と思った。金つくりの為の 一計をあみだした。ガソリンスタンドの判を押した格安の灯油引換券を、つくった。「いまのうちに どう？内緒にして下さいよ。わかりゃ他の店から袋だたきにあうし、業界から締め出せれるから。所 長も、うちの連中にさえ、もらすなって言っとる。消防法というの、ああいうのにひっかかるんでし ょうかね。もちろん、一般売りは、きちんと相場とります。サービスですよ」めちゃくちゃに券を売 りまくった。金をつかみ、女房、子供としめし合わせて、逃げた。上の娘は、途中であっけなく、死 んだ。 85 繁華街のスナックに入った。カウンターに座った。娘は、ジュースを飲んだ。有線放送が、歌謡曲 を流していた。「スポーツ新聞、おいとらんか？」カウンターの中の男に、彼は、訊いた。おいてい ないと答えた。女房が、彼の顔をみた。彼はわらった。「大丈夫じゃ」と彼は言った。「競馬も競輪、 大阪まで出なんだらない」暖かった。「感じのええ店やねえ」と女房は言った。「このまま東京へ持 ってても、ええみたいやね」それから小声になり、「こんなんやったら、一日、いくらぐらいくれる やろうか？」と訊く。彼は、とりあわなかった。ここに、住む気は、ない。娘は、女房の膝に頭をも たせかける。「眠いん？」と女房は訊く。娘は、うなずく。酒を飲んだ。酔いがまわらなかった。客 が三人、奥のカウンターに座った。声高に話した。「おもしろいとこないか？」彼は訊いた。カウン ターの男は、音楽に聞き入っていた。「水割りですか？」と訊き返した。 「なんか、こう、やっぱしここへ来て、おもしろかったというとこ、ないかい？」彼は、笑をうか べながら、訊いた。「さあ？」と首を傾げた。「ここは浅いんで、来たばっかりですから」男は言う。 「もうちょっと経ったら、ママが来よりますから」「どこや？」「和深」と男は言う。「知ってます か？」そう訊かれ、彼はうなずいた。嘘だった。ただ話がしてみたい。男は、水割りグラスをかきま ぜるプラスチックの棒で、グラスをチン、チンとたたく。「和深から船に乗って、ここまで流れてき よりました」歌う口調だった。「おれは、新宮じゃ」彼は、言った。「ちょっと用事があってここへ 来たんじゃが、今日は泊ろと覚悟したが、たまにしか出んからな」 「このあいだも来てましたよ、新宮の人。シシを撃ちに行った帰りやと言うて」「この奥には、ま だおるんかな？」彼は訊く。海に閉じられたこのあたりの町は、山にも閉じられている。四方八方が、 ふさがれていた。水割りグラスを上げる。男は、グラスに水を入れ、新たにつくる。「あんたも、ど うや」と言った。男は、「はあ」とうなずく。男は自分の分の水割りをつくり、一口飲んだ。「おも しろいこと言うてましたよ」と言う。「シシ撃ちに入って、猿に出くわして、仰天したとか。女の尻 を撃ってしまうとこやったとか。撃たなんでよかった,と二人で溜息ついとる」 「熱、あるみたい」女房が、言った。娘の額に手をあてた。娘を、抱きおこした。自分の額を娘の額 にくっつける。「この子、熱あるよ」「大丈夫じゃ」彼が、言った。娘の顔を、のぞき込んだ。娘は、 山羊の眼をしている、と彼は思った。娘と眼を合わせながら、酒を、一口飲む。「風邪、引いたの か？」と彼は訊いた。声が、背骨から這い出た。 女房は泣いた。薬を飲ませ、そのまま寝入った娘の枕元に、座っていた。女房の泣き声が、彼には、 何よりもやり切れなかった。連れ込み宿の女が置いていった茶を、飲んだ。思いついて、彼は、冷蔵 庫をあけた。ビールを出した。飲んだ。「泣くな」と言った。「泣いてばかりおったら、たたっ殺す 86 ど」「そやかて．．．」女房は、声を低めた。「そやかても、クソもあるか」彼は、言った。娘の方 が、ききわけがよい、と思った。上の娘も、そうだった。東京の、アパートで暮らしている時、何を やっても彼が叱らなかったせいか、娘二人は、わがまま放題だった。親の言うことなど、きかなかっ た。上の娘が、幼稚園からもらってきた連絡帳には、わがままで、おちつきがない、食物の好き嫌い が激しすぎる、と書いてあった。東京を離れた途端、それは、嘘のように、なくなった。下の娘は、 かすかにいびきをかいている。連れ込み宿の、襖のむこうだった。何組の男と女が、交ったかも知れ ぬ蒲団の中だった。娘は、眠った。彼と女房、娘の父親と母親が、そばにいるだけで、安堵する。彼 は、ビールを飲み干した。足らなかった。今度は、冷蔵庫に入っていたありったけ三本を、一度に出 した。彼は、自分が、腹立たしかった。何故か、わからなかった。海の音が、広く深く鳴る。 女房を裸にした。彼も、裸になった。鳥肌が、みるみるうちに立った。頭に、昼間みた映画があっ た。両手を帯紐で縛った。両足首も縛った。両手の間に足を入れさせた。「乱暴せんといてよ」女房 は言った。女房を、床の、けばだったじゅうたんに転した。「お腹、出来とるみたいなんやから。妊 娠しとるみたいなんやから」「あほぬかせ」と言った。「ここで革のむちでもあったら、どつくんや けどな」「変態」女房は、顔をねじって、彼をみあげる。「そんなこと、他所でやったらええ。そん なことされたら、流れてしまう」転っている女房の後から、抱く。呻いた。「空きまくったら、どう せ、流れるじゃ」彼は言った。性器が、入るか入らないかのうちに、女房は身を固くした。おこりの ように震えた。呻いた。ぐったりした女房の足首の紐をほどいた。のろのろと手首を差し出す。それ も、彼は、ほどいた。女房は、彼の首に両手をまわし、足を大きくひろげ、腰を浮かせる。彼の性器 を奥深く入れようとしながら、唇で顔をなめまわす。吸う。孕んで、流れる、と彼は思った。 女房は、泣いた。「このまま殺してえ」と言った。「殺してよ、お姉ちゃん、待っとる。待っと る。」彼が拭いてやった。そんなことは、いままで一度もなかった。昔、高校を出たばかりの女と、 つきあった時以来だった。涙を流して寝ている女房は、普段よりやせてみえた。「風呂入ろか？」彼 は、訊いた。「やさしいね」ぽつんと言った。「あんた、やさしいね」女房は、やっと、起きあがっ た。寒いのか、身震いした。「あんた、一人生き残ってもかまんのよ。わたしとナナだけ、お姉ちゃ んのそばへ行く」女房は立ちあがった。裸のまま、乳房を手でおさえ、便所の横の、風呂場へ行く。 湯をかぶる音がした。「おとうちゃん」女房が呼ぶ。「グズグズの、借金の天才の、お父ちゃん。イ ロオトコのお父ちゃん、一緒におぶ入ろー」 娘を真中にして、川の字になって寝た。寝つかれなかった。波がふくらみ、裂ける。音が、響いて いた。松阪の山では、本気で死ぬことを考えなかった。新宮へもどれば、なんとかなる、と思った。 87 開ける道もある。だが、道などなかった。人のところへ嫁いだ母に、おまえが産んでこの世に出した 不肖の息子だ、と脅し、哀れみを乞い、二十万を巻きあげた。端た金にすぎない。いっそ盗っ人でも しようか？強盗でもしようか？ あの時、喫茶店に入った。連れ込み宿を出てすぐだった。彼も女房も、眠っていなかった。熱ですぐ あつくなるタオルを、水で冷やした。名古屋で医者にみせてから、三日も経っていなかった。その時、 肺炎を併発させる可能性はあるが、入院させるまでもない、と医者は言ったのだった。 彼は、喫茶店の赤電話から、病院へ電話をかけた。看護婦は、つっけんどんな口調で、診察は午後 からだ、と言った。むかっ腹が立った。もう一軒、小児科の電話番号を調べていたが、それにはかけ なかった。代わりに、母の元に電話をかけた。男が出た。「おふくろに代わってくれんですか？」男 は、「うん」と言い、「おーい、東京から、おふくろに代わってくれじゃとー」とドラ声で呼ぶ。母 が出た。妙にさめた声だった。「明日か明後日に行く」と言い、彼は、電話を切った。席にもどると、 娘は、土気色をしていた。抱きあげようとすると、まぶたがひらきかかった。はじめて、とんでもな いことになっていると、知った。「お姉ちゃん、お姉ちゃん」と女房は、言った。「うるさい」と彼 は言った。娘を、抱いた。力なかった。両手で顔をおさえ、体をゆすって、声を殺して女房は泣く。 ブラジャーをしていない乳房がゆれるのがわかる。食いかけのトーストが、床に落ちる。靴を脱ぎ、 椅子に上って、硝子に顔をくっつけ、外を見ていた下の娘が、「だめ、だめ」と、女房の頭を殴る。 女房が下の娘を抱き、彼が上の娘をおぶった。松阪から入った山に、穴を掘ってうずめた。幾重にも 連なった山の、一つだった。日が当っていた。上の娘は、名古屋で買った下の娘とおそろいの、フー ドつきの赤いボテボテのコードを、着たままだった。もっと、日の当るところへ、出たいと思った。 山の中を、歩きまわった。自首しようと、女房は言った。手後れだ、と思った。 眠った。夢を見た。競馬で大穴を当てた。キャバレーで、彼は、両手に女をかかえ、膝に女を乗せて、 口うつしにウイスキイをのまされていた。膝の女は、ジッパーからひきだした彼の性器を、ちょうど パンテイーの性器の部分にあてがい、体をゆすった。「痛いやんか」「なにを甘っちょろいこと言う とるの、この悪党が」「後で、ちょこちょこと他へ行こか？金なんど腐るほど持ってるど」「こんな ことやってるのが花なんよ」舌をつっ込んで、女の口を吸う。それから、ふうっと長く息を吐き、 「男は花だけじゃしんぼうできん」 そこが、どこなのか、分からなかった。子供の泣声がしていた。暗かった。海の音とも、樹の梢が、 こすれあって出来る山鳴りともとれる、その音の隙間からだった。救けたい、と思った。走り寄ろう 88 としても、体は動かなかった。来てくれ、誰か、救けてくれ。泣いて、そう叫んだ。だが、声になら ない。子供の声がした。それで、彼は、目覚めた。娘に服を着せていた女房が、彼を見た。わらいか けた。「涙、一粒流して眠ってたね」閉めきった雨戸をあけた。日が、とび込んできた。眼が、くら んだ。「上天気じゃ」彼は言った。昨日とは、まるっきり違っていた。空に雲は、なかった。青く光 っていた。娘の熱は、引いていた。 駅前まで出た。昨日の食堂に入った。女房は、娘に、シロップの風邪薬を飲ませた。「お利口やね え」と、女房は言った。日が、駅前のコンクリートに当り、はねていた。女が、下駄の音をかたかた 鳴らせて、注文を取りにやってくる。「今日はなに食べよかしらん」女房は言う。「ナナはお利口や から、ジュースと、また親子ドンブリ、食べよか？」娘はうなずく。娘は、彼がみつめていることに 気づき、わらいかけた。「ウチュ」と言う。「ウチュ」と彼も言う。「みんな、ウチュだもんネー」 娘は言う。足を、ぶらんぶらんゆする。それから、思いついたのか、「トモくん、悪いんだよ、ナナ の、三輪車、とった」と口をとがらせる。「トモくん、ウチュじゃないんネー」「ウチュはナナだけ じゃ」彼は言う。水を飲んで、水滴をつけた口の周りを、彼がタオルでぬぐってやる。 丁寧に新聞を読んだ。日頃は読んだことさえない欄まで、見た。活字を追う眼が、痛かった。女房 は、昨日と同じように、スプーンをひとつ借り、それですくって、娘に食べさせた。また、海岸を、 ぶらぶら歩いた。海があった。砂浜の上を、女房と娘は手をつないで歩く。光が、当っていた。明る かった。海はうごく。波が起きあがり、崩れる。また崩れる。沖が、遠くまで見渡せた。彼は、立っ ていた。海も波も、一切合財、嘘の気がした。日がまぶしかった。その日の光さえも、取るに足らな い嘘だ。ゆっくりと、自分の体に這い上ってくるものがあった。死んだ娘も、浜の上を歩き、身を屈 めて、石をひろっている娘も、彼の一滴の精液がつくったものだ。彼も、女房もそうだ。どこかの男 の、一滴の精液の、一つが、運よく形をつけって、現れたにすぎない。自分も女房も、同じ成分でで きている。海と同じ成分だ。このまま海に入っていけば、体は溶ける。女房と娘は、波打ち際を歩い ている。波が這ってくるたびに、娘はわらい声をたてる。いま、娘が、温りなどなく、海の水のよう に冷たくなっている気がした。三歳にまだならない娘が、誰よりも先に、海に溶けてしまう気が、彼 はした。 浜の上を走って、追いついた。音が、後で立った。娘を抱きあげた。びっくりしたのか、「どした ん？」と女房は訊いた。「いや」と、彼は言った。娘は、彼の腕の中で、「カイ、カイ」と言い募る。 女房は、手に集めた石や貝の破片を、「はい」と渡し、「びっくりするやんか、なあ」と言う。「お そろしもんでも見たように、血相変えて走ってきて」「もう海などあきあきしたんじゃ。パチンコで 89 も行こか？名古屋で、こいつら上手にやっとったやないか」上の娘は、一時、受け皿にいっぱいにな るまで、玉を出した。彼が横取りして、スった。「いやよ」と女房は言う。「あんた、のぼせあがる から。百円だけやると言うて、出るまで、金つぎ込むんやから」「結局、色々とったやないか。おま えのはいとるパンテイーまでも」「何言うとるの。人がそんなもん要らんと言うとるのに、ちょっと、 この黒の、やってくれへんか、と大きな声で言うて。みんなヘラヘラわらってた。女物の下着置いて ても、こんなんもありますよ、という宣伝で置いてるんや」「わかっとる」彼は、言った。「口答え するな」しんどくなるんじゃ、と続けて言おうとして、彼は、やめた。娘を抱いて、歩いた。海は、 背後で、うごいていた。 駅前通りを、昨日とは、反対方向に歩いた。「オフトン、オフトン」と娘は言った。女房は、紙袋 の中から、オフトンを引き出す。指をしゃぶり、オフトンの端で額を撫ぜ、口の周り、耳を撫ぜる。 抱いている彼の顔にまで、唾を含ませた端をこすりつける。なまあたたかい。海の水を、こすりつけ られた気がする。娘は、温った海の水だ、と彼は、思った。女が二人、物めずらしげに、娘を見てい た。スーパーマーケットの横に、スピード写真のボックスがあった。思いついた。娘を女房に渡した。 中に入り、レンズに被せたプラスチックのおおいを鏡代りに、コートのえりをなおした。 「一人で写真とって、どないするん？」女房は、からかう。金を入れた。一回フラッシュがたかれ た後で、「おい、ナナをよこせ」と手をのばす。また、フラッシュが立つ。あわてて、娘の顔を両手 ではさみ、レンズにむける。首尾よく、フラッシュがひかる。今度は、彼は、娘に頬をつけた。「チ ーズと言えや」と彼が言うと、娘は、写真に何度もとられなれているように、「チーズ」と反復する。 二人で外に出た。女房は、彼を、みつめていた。四枚つづきのものだった。一つは、悪党顔して、一 つは彼のコートだけがうつっていた。娘は、二枚共、うれしくてたまらないという顔で、うつってい た。 「三人で一緒に、とろか？」「いやよ」と女房は言った。「あほくさい」 喫茶店に入った。窓際の席に座った。娘は、オフトンを持ったまま、座席に上った。女房が、便所 に立つ。スピード写真の中の、彼と娘が頬ずりした一枚を切りはなち、娘のスカートのポケットに入 れる。夏からずっと、娘は髪を切っていなかった。ちぢれた髪は、彼の母からの隔世遺伝だった。額 の横に、アパートの階段で転げてつくった傷跡があった。「お腹がしくしくする」便所から出てきた 女房が言った。「あんた、変なことするから」「知るかい」彼は言った。髪を撫ぜられ、娘は、また オフトンをにぎって指をしゃぶる。「ナナ」彼は、眼を閉じた娘に言う。返事をしないので、オフト ンを引っぱる。「こんなばっちいオフトンなど、海でも放ったろか？」娘は、素知らね振りをする。 強くオフトンを引っぱってやる。「ダメ」と叫ぶ。なお、引っぱってやる。「なあ、棄てよか？いつ 90 までも乳飲み児みたいに、カッコ悪い」彼は、からかう。眼をあけた娘に顔をくっつけ、「なあ」と 言う。いきなり、娘は彼の顔をつめでひっかく。女房は、わらい声をあげた。「ナナは赤ん坊みたい に指しゃぶってるけど、喧嘩強いもんねえ。東京で、男の子にも負けなんだもんねえ」「おれの子じ ゃな」彼は、言った。ひっかかれた跡が、ひりひりする。外を荷車を押して魚売りが、通っていく。 パチンコは、またたく間に、二千円まけた。外に出た。そのまま、タクシーをひろって、鬼ヶ城へ 行った。トンネルを抜けて、すぐのところだった。海にせり出した山の岩が、鬼が住んでもよいと思 うところからつけた名前だった。観光客がいた。娘を、彼が抱いて岩の道を渡り、洞になったところ に、出る。毛皮のパンツ一つに、金棒を持った鬼の看板があった。顔の部分に、男が、顔を出してい る。女が、写真をとっていた。その洞のすぐ下も、絶壁になっていた。海は、浜で見た時とは、まる っきり違った。波が、少かった。 「新婚なんやねえ」女房が、彼の耳のそばで言う。女房は、彼には、随分年を喰って見えた。男が 今度は、写真機を持つ。女が、鬼の看板から顔を出す。わらう。「人生に、なんにもつらいこと起こ らんような顔で」女房が、また言った。彼は、腹立った。そう言った舌を、ひきちぎってやりたい、 と思った。ヤキモチを焼くことはない。幸せにいる者を、うらむことなどない。人は幸せに生きるの が一番よい。絶壁だった。申し分なかった。だが、ちゅうちょした。女房は、娘を抱いていた。立っ て、ぼんやりと新婚の二人の跡を、目で追っていた。娘まで、道連れにしてどうするのだ、と思った。 そのちゅうちょが、嫌だった。自分も、人並みに、親の感情を持っていることが、嫌だった。不快だ った。 はっきりと、女房は振り返って、彼の顔を見た。娘を抱いた女房を、絶壁から、蹴り落とす自分を、 想った。足は、女房の腰に、当るだろう。女房は、娘を、胸に抱きかかえたままだった。落ちる。海 に消える。一瞬のうちだった。体はふるえる。それがとまらず、彼は、しゃがみ込む。岩の道の方か ら、人が、走ってくるのがわかる。日がまぶしい。海が波うつ。ふくらむ。岩にしぶく波の音が、シ ンバルのようにひびくのを、聴く。彼は、立ちあがる。一気に、頭からダイビングする。 日が、あっけらかんと、空の真中にあった。何事も起こるはずがないと、タカをくくっている。そ れは日ではなく、破れ穴だ。そこから、光は、そそいだ。海に当る。人間など、死んでも生きても変 ることのない虫けらだ、と思った。「お父ちゃんとこへ来い」彼は、言った。わらいかけた。女房か ら、抱きとった。「ウチュ」と娘は、言う。「ウチュ」彼も言う。「みんなウチュだもんネー」娘は 言う。「おれもウチュか」彼は、わらった。彼を、女房が、見つめていた。彼は娘を抱きしめた。娘 91 の髪は、汗のにおいがした。枯草のにおいだった。彼は、娘の顔を撫ぜた。娘は、顔をゆすった。お れを、この娘は、記憶していてくれるだろうか、と彼は、思った。 92 Anotace Miroslav Kouřil Katedra asijských studií, Filozofická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci Překlad povídky Nakagamiho Kendžiho „Mračná hora“ s doprovodnou analýzou Vedoucí práce: Mgr. Sylva Martinásková Počet titulů použité literatury: 23 + 15 online Počet znaků: 148 929 Klíčová slova: překlad, analýza, Nakagami Kendži, autorský styl, narativní způsoby, interpretace, ekvivalence, stylistická rovina, lexikální rovina, syntaktická rovina, dialekt, kulturní reálie, burakumin Obsahem této diplomové práce je český překlad povídky „Mračná hora“ japonského spisovatele Nakagamiho Kendžiho, biografické informace o autorovi, popis některých stěžejních tematických prvků jeho děl i povídky samotné a následná analýza narativních a formálních aspektů díla. Na vlastních příkladech je demonstrován přístup k překladu a postup při řešení některých vybraných překladatelských otázek, který zahrnuje stylistické, lexikální a syntaktické hledisko, stejně jako popis překladu dialektismů. Cílem překladu není pouze reprodukce originálu v češtině, ale především přenesení estetických kvalit původního díla do odlišného jazykového a kulturního prostředí pomocí vhodných jazykových prostředků a ekvivalentů. 93 Annotation Miroslav Kouřil Department of Asian Studies, Philosophical Faculty, Palacký University The translation of the short story by Nakagami Kenji "The Cloud Mountain" and its analysis Supervisor: Mgr. Sylva Martinásková Number of reference titles: 23 + 15 online Number of characters: 148 929 Key words: translation, analysis, Nakagami Kenji, writing style, narrative modes, interpretation, equivalency, stylistics, lexical aspect, syntax, dialect, cultural concepts, burakumin This Master's thesis consists of the Czech translation of the short story “The Cloud Mountain” by the Japanese writer Nakagami Kenji, biographical information on the author, the description of the main themes of his works and the short story itself, followed by the analysis of narrative and formal aspects of the translated piece of writing. The approach to the translation and the method of solving some selected translational problems is demonstrated on own examples and the analysis includes stylistic, lexical and syntactic aspect as well as the description of translating dialect expressions. The goal of the translation is not only the reproduction of the work in the Czech language, but also reproduction of its aesthetic qualities in a different language and cultural background by using proper linguistic devices and equivalents. 94 Summary The aim of this Master's thesis was to translate the short story “The Cloud Mountain” from Japanese to Czech and comment on some features of the original work and the translation. The translation itself is therefore followed by biographical information on the author Nakagami Kenji, focusing on his social background and the main themes in his works. The following chapter describes some key elements of the short story as well as the translational approach I have chosen to take, which is mainly based on the methodology of Jiří Levý and other specialized literature. The commentary is accompanied by selected examples from the translation. The analytical section is divided into four parts: stylistic aspect, lexical aspect, syntactic aspect and the approach to the translation of dialect words and colloquial language used in dialogues. First of these chapters deals with some narrative and general formal features of the story and their reproduction in a different language. Nakagami inserts main character's memories of certain past events into chronological passages which contain important information that help the reader interpret the general storyline. This builds up the notion of suspense which was necessary to reproduce in the translation as well. Because repeating the same words may be acceptable in Japanese but is considered to be a serious stylistic flaw in Czech, I often had to choose proper synonyms or pronouns to avoid it. Following the chapter describes some selected expressions which do not have a proper equivalent in the Czech language, for example words that are closely connected to Japanese culture or society, various parables, onomatopoeias, etc. In order to avoid interrupting the continuity of the text by using footnotes or other forms of additional explanation, I used different means to make the translation fully comprehensible for a Czech reader, like inserting necessary information in the original sentence itself. The biggest problem I faced during the translation was Nakagami's frequent use of very short simple sentences. Based on the context, I often connected clauses into complex or compound sentences to make the sentence structure more natural in Czech. However, I always did so according to the function of original clauses. 95 Formal language used in narrative passages contrasts with very rich colloquial language in dialogues, which is covered by the last chapter. Nakagami's characters speak in kansai-ben, a dialect that is commonly used in the Kinki region of western Honshu. Choosing a Czech or Moravian dialect as an equivalent would mean to associate the short story with certain features that were not part of author's original intentions. Instead, I decided to use common colloquial Czech and tried to make the translated dialogues sound as natural as possible. In conclusion, perfect translation was not always possible and my main goal was to reproduce the aesthetic qualities of the work by using proper equivalents and all linguistic devices available. Sometimes it meant to change the original form, but my intention was to make the translation have a similar effect on its reader as the original. 96 Prameny a použitá literatura Doležel, Lubomír. Narativní způsoby v české literatuře. Praha: Československý spisovatel, 1993. Fudžiwara, Joiči (藤原与一), a Kató, Masanobu (加藤正信) aj. Nihongo hógen (日本語方言). 1977. Tókjó: Iwanami šoten, 1992. Gottlieb, Nanette. Linguistic Stereotyping and Minority Groups in Japan. London: Routledge, 2005. Havránek, Bohuslav aj. Slovník spisovného jazyka českého III. Praha: Academia, 1989. Hrdlička, Martin. Literární překlad a komunikace. Praha: Desktop Publishing, 1997. Knittlová, Dagmar. K teorii i praxi překladu. 1995. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2000. Kolektiv autorů. Pravidla českého pravopisu. Olomouc: Fin Publishing, 2002. Labus, David, a Sýkora, Jan. Japonsko-český studijní znakový slovník. Praha: Paseka, 2005. Lakoff, George, a Johnson, Mark. Metaphors We Live By. Chicago: University of Chicago Press, 2003 Levý, Jiří. Umění překladu. 1964. Praha: Panorama, 1983. Macumoto, Osamu ( 松本修 ). Zenkoku aho; baka bunpukó ( 全国アホ・バカ分布考 ). Tókjó: Šinčóša, 1996. Nakagami, Kendži (中上健次). Dža´in (蛇淫). 1976. Tókjó: Kódanša, 1996. Nakagami, Kendži (中上健次). Misaki (岬). 1976. Tókjó: Bungei šundžú, 1994. Neary, Ian J. „Burakumin in contemporary Japan.” Japan’s Minorities. London: Routledge, 2008. 97 Novák, Miroslav. Gramatika japonštiny I. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978. Novotný, Jiří. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha: Fortuna, 1997. Palter, D.C., a Horiuchi, Kaoru. Kinki Japanese: The Dialects & Culture of the Kansai Region. Tokio: Tuttle Publishing, 1995. Popovič, Anton. Poetika umeleckého prekladu. Bratislava: Tatran, 1971. Sugimoto, Yoshio. An Introduction to Japanese Society Second Edition. Cambridge: University Press, 2010. Šinmura, Izuru (新村出) aj. Kódžien (広辞苑). 1955. Tókjó: Iwanami šoten, 1998. Tamori, Ikuhiro (田守育啓). Onomatope gion, gitaigo o tanošimu (オノマトペ擬音・擬態語をた のしむ). Tókjó: Iwanami šoten, 2002. Vilikovský, Ján. Překlad jako tvorba. Praha: Ivo Železný, 2002. Watanabe, Minoru. O podstatě japonského jazyka. 1996. Přel. Zdeňka Švarcová. Praha: Karolinum, 2000. Internetové zdroje Cornyetz, Nina. „Out of the Alleyway: Nakagami Kenji and the Poetics of Outcaste Fiction.“ The Journal of Asian Studies 69.1 (2010) Cambridge Journals. <http://dx.doi.org/10.1017/S0021911809992269>. [27.1.2013] Fowler, Edward. „The Buraku in Modern Japanese Literature.” Journal of Japanese Studies 26.1 (2000) JSTOR. <http://www.jstor.org/stable/133390>. [27.1.2013] Kirkup, James. Obituary: Kenji Nakagami.” The Independent 15.8.1992. <http://www.independent.co.uk/news/people/obituary-kenji-nakagami-1540384.html>. [25.1. 2013] 98 Lippit, Seiji. „ e and Beyond: Fiction in Contemporary Japan Review.” Monumenta Nipponica 55.2 (2000) JSTOR. <http://www.jstor.org/stable/2668440>. [27.1.2013] Meudal, Gerard. „Nakagami, the pariah of Shingu.” Liberation 14.12.1989. <http://www.campin.me.uk/Politics/nakagami.html>. [25.1. 2013] „Nakagami Kendži širjó šúšúšicu ( 中 上 健 次 資 料 収 集 室 ).“ Šingúši ( 新 宮 市 ). <http://www.city.shingu.lg.jp/forms/info/info.aspx?info_id=18848>. [25.1. 2013] Shimahara, Nobuo. „Toward the Equality of a Japanese Minority: The Case of Burakumin.” Comparative Education 20.3 (1984) JSTOR. <http://www.jstor.org/stable/3098878>. [27.1.2013] Tansman, Alan. „History, Repetition, and Freedom in the Narratives of Kenji Nakagami.” Journal of Japanese Studies 24.2. (1998) JSTOR. <http://www.jstor.org/stable/133235>. [27.1. 2013] „Wakajama-ben kóza“ ( 和 歌 山 弁 講 座 ). Wakajama no hógen ( 和 歌 山 の 方 言 ). <http://wakayama.serio.jp/ben/index.shtml>. [26.3.2013] Český národní korpus. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. <http://ucnk.ff.cuni.cz/>. [6. 4. 2013] Dedžitaru daidžisen (デジタル大辞線). Kotobank. <http://kotobank.jp>. [12. 3. 2013] Encyclopædia Britannica. Encyclopædia Britannica Online. <http://www.britannica.com>. [25.1. 2013] Merriam-Webster Dictionary. Encyclopædia Britannica Company. <http://www.merriamwebster.com>. [10. 3. 2013] Nihongo daidžisen ( 日 本 語 大 辞 線 ). JapanKnowledge. <http://dic.search.yahoo.co.jp>. [27.1.2013] Weblio džišo. Weblio. <http://www.weblio.jp>. [21.3.2013]9 99